Vadí mi, jak žiješ
Vyslechnuto od klientů a přátel
„Vykrajuju to podělaný cukroví, u toho peru
jednu pračku za druhou a on zahřívá gauč…“
„Říkám jí, že takhle ne, že tohle se mi nelíbí
a ona jen mlčí.“
„Nebere telefon, po většinu času má ztišený zvuk,
a co kdyby se něco stalo? To nepochopím!“
„Neodpovídá na sms, možná za den, dva,
když se jí uráčí.“
„Spí do 9, zatímco já už od sedmi na nohou!“
„Chodí pozdě.“
„Všechno je na mně.“
„Chce se jen bavit, jako dítě.“
„Utíká do práce, vymlouvá se na práci.“
„Pořád se rozčiluje pro nic za nic.“
„Rozbrečí se, když si s ní chci rozumně promluvit.“
„Trucuje.“
„Pije.“
„Myslí jen na jídlo.“
„Myslí jen na sex.“
„Myslí jen na sebe.“
…
Druhý nám vadí, vadí, vadí
Z našeho úhlu pohledu se chová
nepřípustně nebo nepochopitelně
Nechceme přijmout pravdu, že druhý
se chová přesně tak, jak potřebuje,
aby si udržel vnitřní rovnováhu
…
Založí si někam klíče a zlobí se na vás?
Nezná jiný způsob
(nebo mu není přístupný),
jak zregulovat svůj stres
…
Dívá se na TV, chodí spát pozdě, vstává pozdě,
a tak se vlastně míjíte?
Potřebuje to, aby si udržel rovnováhu
Třeba ho život, práce, blízkost a bílý den
zklamaly už v raném dětství,
a tak dává přednost
útěkům, zábavě, samotě a černé noci
…
Neodpovídá na sms
Nemůže
Třeba ho /ji stresuje jakýkoliv nárok
anebo se neumí rozhodovat,
anebo má v sobě vzorec odporu
Pokud by poslušně odpovídal, implodoval by
do starých zraňujících, poslušnost vyžadujících
situací s rodiči
…
Pije, přejídá se, nutkavě vyhledává sex
… protože to potřebuje, aby zůstal klidný
Zlobí se, brečí, trucuje
… protože to potřebuje k znovuobnovení rovnováhy
Utíká do práce, hledá záminky ke vzdálení
… potřebuje zvětšit vzdálenost, jinak ho
přemůže nepochopitelná úzkost
…
Nemusí se nám líbit způsob, jakým druhý
reguluje svou nervovou soustavu
Nemusí se nám líbit jeho útěky, vytěsňování,
disociace, nutkavá akce, nutkavá strnulost,
nutkavé zaplňování se, nutkavý kontakt
Nemusí se nám to líbit, ale nemůžeme s tím
nic dělat
Ona nevyhovující činnost druhému
doslova zachraňuje život
…
Máme na výběr
Buď se s druhým rozejít anebo pracovat
na své vlastní psychice, abychom spolu začali
vytvářet nový celek
Pokud změním sebe, začnu vytvářet prostředí,
kde už jsou možné nové typy sebekonejšení
Takové, které nás od sebe tolik neoddalují
…
Naše vnitřní úzkosti v nás prostě jsou
(jsou součástí našeho mozku třeba už od porodu)
a s nimi návyk na určitý způsob sebetišení se,
seberegulace
…
Dokud se jeden na druhého zlobíme za to,
co k životu zatím nutně potřebuje,
nemůžeme pokročit dopředu
…
Je potřeba nahlédnout hlouběji a pochopit,
k čemu naše „nepřípustné“ chování slouží
Odpustit si ho, připustit ho a zároveň
hledat cesty, jak se zklidňovat konstruktivněji
(například ne zlobením se na druhého, že trucuje
a tím se vzdaluje, ale přiznáním, bez obviňování,
jak se v takových chvílích cítím opuštěně a
zájmem pochopit, jak se cítí partner a co potřebuje)
…
Není důležité, jak se chová druhý, ale
jak já reaguji
Tím moduluji sebe i druhého
…
A odpusťme si i své vlastní „neproduktivní“
sebekonejšení, zkrátka ho zatím potřebujeme
A pokud příliš narušuje chod domácnosti
nebo nám ničí zdraví či vztahy, tvořivě hledejme,
jak jinak uspokojit danou potřebu
A sdílejme naše úvahy s druhým, nebuďme na to sami,
tím se neproduktivní návyky a závislosti prohlubují
…
To, jak druhý žije, má určitou silnou souvislost
s naším dětstvím, není to náhoda
Cokoliv, co nám vadí, jsme už zažili
Neodmítejme to, ale zkoumejme,
omilostněme a společně proměňme
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz