Problém má ten, komu něco vadí (a každý způsob řešení je dobrý)

Vím, trochu provokativní název

Je to samozřejmě myšleno tak, že ten,

komu daná věc nevadí (třeba „líný“ manžel

nebo „marnotratná“ manželka)

nebudou nic řešit, nebudou se měnit

…

Tento textík navazuje na mou odpověď na dotaz

v komentářích ke včerejším článku

VADÍ MI, JAK ŽIJEŠ

Tady je úryvek:

„…Problém má ten, komu něco vadí.

Ten to musí řešit. Tlakem, ani manipulací se nikdy nic

nevyřeší, ne na dlouho. Manželka se musí rozhodnout,

jaké kroky udělá sama pro sebe, aby obnovila svůj

pocit rovnováhy. Musí situaci brát tak, že manžel

zatím pracovat nebude a vyvodit z toho důsledky.

Ne trestající, jen obnovující její vnitřní rovnováhu.

Může to velmi otřást nejen manželem, ale i

samotnou ženou, protože přijaté kroky budou

útočit na její další hodnoty a vytvářet pocit

vnitřního rozkolísání, zase v jiném bodě její psychiky.

Je to hluboký proces, který bude postupovat

krok za krokem a rozkrývat skryté vrstvy

jejich osobností…“

…

A tady se musím omluvit za poskytování

„vrchnostenských dobrých rad“, jak situaci

řešit či neřešit

I tlak a manipulace jsou naprosto pochopitelný

způsob reakce, pokud na jiný postup zatím nedosáhnu

…

Někteří možná znají diagnostickou pomůcku,

kterou jsem si nakreslila

Říkám jí Mřížka a je spojením několika

myšlenkových proudů v psychologii

(níže na obrázku)

Pro tuhle chvíli si stačí všimnout

horizontálních pater

(oblasti zamrznutí, útěku a útoku)

…

Dokud jsme v našem vývoji

v daném tématu s daným člověkem

v zóně Zamrznutí, tedy máme jen velmi málo

síly, zdrojů, nápadů, jak situaci řešit,

budeme v krizové situaci dělat jakoby nic

a věřit, že se situace sama vyřeší nebo zmizí

Budeme potlačovat své pocity,

minimalizovat impulzy k akci

A JE TO TAK V POŘÁDKU

Je to náš momentální stav vývoje a i tato

želví strategie nás chrání před bolestí

…

Když se vyvineme a vystoupáme do zóny Útěku,

přestaneme situaci vnímat jako danou

Chtěli bychom se vyhnout jejímu působení,

zakličkovat, vzdálit se, zatím bez přímé konfrontace,

bez jejího aktivního přetváření

Pokud jsme aktivní, pak jen nepřímo, právě

cestou drobných manipulací

Cítíme strach, taky lítost a křivdu, proč se

právě nám toto děje

…

Jak naše síla roste a začínáme se blížit

do zóny Útoku, najednou je v nás více frustrace,

pasivní agrese

Začínají se objevovat záblesky hněvu

V zóně Zamrznutí nám hněv nebyl dostupný, možná

jsme si ho dokonce ošklivili, a pokud jsme na něj

výjimečně dosáhli, retraumatizoval nás

Když naše konstituce postoupí k možnosti Útěku,

naše energie stoupá a na svá práva, hněv a boj

myslíme stále častěji, hecujeme se hněvem a

v afektu už ho použijeme, aniž by nás

následně úplně ochromil

…

A tímto tréninkem nervové soustavy

se pro nás kdysi zakázaný hněv a síla

stávají dostupnými a v zóně Útoku už jedou

na plné obrátky

Hněv se osvědčil a už ho používáme, aniž bychom

poté spadli do pocitů viny nebo enormního strachu

…

Jakmile ale vystoupáme ještě výš, kde už se

cítíme bezpeční, sami v sobě silní, samostatní,

v případě potřeby nezávislí,

přestáváme boj potřebovat

Zjišťujeme, že i boj je velmi omezující

Při boji hloupneme (snažíme se stále hecovat a

posilovat tím, že vnímáme přednostně své stanovisko,

a tak ztrácíme nadhled nad situacemi) a

také spolupráce a dohoda nejsou možné

…

Tady se teprve začínají objevovat prvky

nezkaleného vnímání situací a

zralé komunikace (vyvinění sebe, vyvinění druhého,

naslouchání, validace, nabídka kompromisu anebo

klidné vymezení hranic a postarání se o své potřeby)

…

Chci tím říct:

Dokud je boj nutný, je nutný

Dokud je útěk nutný, je nutný

Dokud je hibernace nutná, je nutná

…

Odpusťme sobě i druhému cokoliv

a fascinovaně objevujme zákruty a patra

psychiky, vývoje, vztahů i života

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz