Něco pro mně dělá - já to třeba ani nechci - ale pak nemůžu říct ne zase jemu/jí

Zapeklitá, neřešitelná situace? Ne, jen program. Pokud ho máte, vězte, že spousta lidí ne. Jeden můj známý měl strategii přežití Poskytování službiček. Mimo jiné si vedl notýsek s daty narození všech spolupracovníků a nikdy neopomněl pogratulovat, drobný dáreček přinést… Doufal, že sklidí, co zasel. Úroda mu však nevzešla a z padesáti lidí mu na jeho narozeniny popřál jen jeden.

Pokud znáte někoho, kdo by se rozdal, dává a pomáhá, je pravděpodobné, že dělá to, co by později chtěl dostat od vás. Anebo se druhý sice neodváží požádat, ale začne se chovat naštvaně nebo ukřivděně. Může se ale stát i to, že druhý prostě dává bez toho, že by žádal zpět. Pokud ovšem takovou alternativu nemáte ve své mentální mapě, můžete se tak či tak cítit nepříjemně - děsit se toho, že jste se druhému přijímáním dárků a službiček zavázali.

Jako vždy platí, že druhý se chová, jak se chovat potřebuje a já řeším primárně sebe.

MOŽNÉ PŘÍČINY

Potřebuji se podívat na příčiny svých pocitů:

Máma, která mi dávala z mála (peněz, energie) a potom mně obžalovávala.

Táta, který dával mámě, aby dostal, co mu ona nemohla dát (například trvalou laskavou pozornost a péči až na úrovni skutečné matky) a já jsem toho byl v dětství svědkem.

Sourozenec, kterému se věnovali, protože do něj vkládali nějaké ambice/naděje a pak si hořce stěžovali, že nesplnil jejich očekávání.

Máma (táta), která se o mně sice pečlivě starala (až moc), ale pak čekala, že jí budu vždy, například citově, k dispozici.

Máma/táta s nízkou sebeúctou, kteří v tom, že přijímám jejich péči bezezbytku (sním celé jídlo, poděkuju za rady a tipy…) hledali své sebepotvrzení. Při nejmenším odmítnutí se propadali do pocitů nadbytečnosti a nemilovanosti.

Stále se dětsky bojíme odmítnout jak nevyžádanou péči, tak požadavek protislužby. Zůstali jsme v dětsky omezeném myšlení: Druhý mi dává, tak to je… já přijímám… a pak dávám zpět. I když se mi to nehodí nebo nelíbí. A pak se na druhého zlobím.

Každý musí časem přijmout, že takhle to v dospělém životě nechodí. Máme svobodnou vůli a svoboda se nevylučuje se zodpovědností a ohleduplností k pocitům druhého.

JAK REAGOVAT

Až vám příště bude druhý chtít něco nabídnout, řekněte mu například něco jako: Vážím si toho, že do mě investuješ své city a čas, že na mě myslíš. Já tě mám taky rád… Mám ale takové svoje téma, se kterým si teď pracuju. Učím se rozpoznávat, co chci přijímat a co nechci. Ne proto, že bych odmítal druhého člověka, ale že nemám kapacitu domyslet, co všechno by to pro mě znamenalo anebo nemám kapacitu se revanšovat… Pokud mi něco chceš přesto dát, bez záruky, že ti tvoji laskavost oplatím, cítím, že to můžu přijmout… Pokud se ale u takové představy necítíš příjemně, prosím tě, neobdarovávej mě. V téhle chvíli budeme muset najít jiný způsob, jak se propojit, jak pěstovat naše přátelství, vztah… Napadá mě například… Dejme si čas hledat a poznat, v čem se oba najdeme.

DOSPĚLÁ PŘESVĚDČENÍ K ZAPAMATOVÁNÍ:

Můžu být zároveň svobodný i ohleduplný.

Ohleduplnost tkví v otevřené komunikaci o mém programu.

Pokud něco odmítám, ale chci dál pěstovat vztah, je dobré nabídnout alternativu.

Pokud alternativu zatím neznám, ale jde mi o vztah, požádám o čas a používám slovo „my“, aby se druhý necítil odstrčený a osamělý.

Otevřená komunikace s převzetím zodpovědnosti za své jednání/ emoce a s oceněním druhého prohlubuje vztah.

Iveta

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square