Jsem tvá překážka

Když hned nepochopím, neztotožním se, nevykonám to, co říkáš, jsi stejně zahlcený, zrychlený, frustrovaný a nevraživý, jako bývali moji rodiče (a tvoji taky).


Jsem překážka. Překážka tvého záměru, tvého života, tvého praní se se životem. Tvého života, který je těžký, protože se s ním pereš.

Ideálně bych měla hbitě chápat. Souhlasit. Perfektně vykonat. A když nic, tak mlčet a neplést se ti do cesty.


Ve tvé rodině se neřešila kvalita vztahu, neřešila se vztahovost. Vztahovost nebyla, druhý člověk nebyl. Druhý byl jen klubíčko hmoty, které „tlačí káru s tebou nebo proti tobě“.

A tak ani ty ve chvílích frustrace neřešíš vztah a vnímáš jen, že něco tlačí proti tobě. Nevíš, že „ono“ to netlačí proti tobě. V té chvíli nevíš, že druhý má své potřeby, svůj svět, že je nadán svým myšlením, svou vůlí, že funguje nezávisle, ne „pro tebe nebo proti tobě“.


Někdy říkáš, že se musíš zlobit a musíš mě utnout, protože když by se hlásaly nepravdy nebo něco nevykonalo okamžitě, dojde k něčemu hroznému. Svět, tvoje pohoda nebo materiální hodnoty by přišly k úhoně.


Pocit neodkladné urgence je ale skoro vždy projevem traumatu (nic není absolutně urgentní, až na případy akutního fyzického ohrožení), to přece víš. A zpomalení je dar vztahu.


Bývalo mi z toho smutno… z toho, že ve tvé mysli nejsem živá, že jsem věc, jejíž vnímání a vůli neuvažuješ nebo nejsou důležité. Že se ve chvílích tvé urgence stávám robůtkem, který je jistě veden nějakým nepěkným záměrem, snahou ti ublížit (anebo je prostě blbý = oblíbená nezralá mentální zkratka).


Dnes už mi z toho smutno není. Jsem dospělá a chápu, jak takový vzorec vzniká. Určitě s tím něco uděláme. V mnoha věcech mě vnímáš jako tak živou a důležitou pro můj vlastní svět, jako nikdo před tebou.


Už jsem velká a i ve chvílích, kdy mě tahle tvoje část pasuje na chodící krabici, vnímám všechny tvoje ostatní části a náš vztah.


Iveta www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení