Manifest za čekající

Na telefon Na sms Na to, že si někdo všimne Na pozvání Na společné chvíle Na rozhovor Na blízkost Na vyznání

Říkali nám, jací jsme Říkali nám, kdo jsme Říkali nám, kde je naše místo Říkali nám: Čekej, … až na tebe přijde řada … až budeme mít čas … až budeš hodná … až se to bude hodit … až nebude nic důležitějšího na práci … až uděláme tohle… a ještě tohle … až vyrosteš

Čekáme a bojíme se ... že budeme obtěžovat ... že druhý záhadně nemá nikdy čas ... že nejsme dost dobří ... že budeme vypadat závisle ... že se nám vysmějí Bojíme se obyčejně lidsky vyjádřit, že nám na druhém záleží

Kéž by maličké dítě dokázalo říct: Já jsem cítící bytost, mámo. Nemůžu se vypnout. Nemůžu stále jen čekat. Nemám kam jít, jsi moje všechno. Nemůžeš mě vypnout. Vím, že jsi zvyklá vypínat sebe. Musela ses to naučit. Utlumit se a čekat. A děláš to dál. Na svou ochranu. Už nevíš, že to není normální. Nevíš ani, že to děláš. Nevíš, jak to bolí. Protože tebe už to nebolí. Tebe už nic nebolí. Ty už nic necítíš. Ale já ještě ano.

Iveta www.ivetahavlova.cz