Pedantík a Hněvísek

„… a tak jí říkám: Proč ty vajíčka takhle zbytečně pracně krájíš, proč to nenastrouháš na struhadle?... A taky jak chodí prstama přímo do sáčku se solí, místo, aby to nasypala ze slánky… A ten její zvyk naservírovat polívku úplně vařící…“, Pedantík zavřel oči a zavrtěl hlavou, jako by to prostě nemohl pochopit.

„Je to těžký,“ zabručel Hněvísek a napil se pelyňkového piva. Jednoduchý stůl z několika latí v koutě zahrady pod starou švestkou byl po nočním dešti ještě pořád zavlhlý a voněl mechem a zkvašeným ovocem. Sousedovic kočka opatrně očichala plechovou konev a s požitkem se otřela o trčící hubici. Konev se skácela na kámen, kočka polekaně odskákala.

Pedantník sebou trhl, pusu tenkou a napjatou. Pak kontrolovaně vydechl, s úsilím, překonávaje vesmír překážek, se nadechl, spojil palec s ukazováčkem a jako ukazovátkem dirigoval slova do řetízku. „Já jí říkám: Tak a tak… takhle to dělej… a proč si věci líp nenaplánuješ?... A proč zase jedeš do města, když tady máme dům jako kráva, zahrada potřebuje shrabat, čerstvější vzduch tu je…“

Hněvísek pokýval, nějak nebyl ve své kůži. Pedantík ho nepoznával. Kočka, sotva odrostlé kotě, připlula zpátky ke konvi, zelenožluté oči jako hvězdy, očichala konev a plavně vstrčila hlavu dovnitř. Konev se rozbzučela. Kočka sebou trhla, zacouvala, a přitom táhla konev s sebou, pak se osvobodila a odskákala za vzorný záhonek kořenové zeleniny. Z konve vyletěla vůně navinulých švestek a opilá vosa. Pedantník nadskočil.

Hněvísek mlčel a prstem kreslil pivem na stole kolečka. Pak bouchnul pěstí do stolu. A zase sklesnul a mlčel. „Je doma všechno v pořádku?“ zeptal se Pedantík do své sklenice minerálky a shrabal do dlaně z desky stolu cosi neviditelného. Měl ho rád. Měl rád Hněvískovu energii, okamžitou a bezvýhradnou podporu, mužskou solidaritu, jadrnou a přímou.

Hněvísek si odkašlal, a ještě jednou. „Jo, je to nepříjemnost, že ty naše ženský jsou živý, že maj svojí vlastní hlavu… že nedrží h-bu a krok a musíš se s-át s jejich námitkami a když jim chceš pomoct, udělaj ti to stokrát těžší, jak musíš ještě překonávat ty jejich názory a vděčný nejsou vůbec..., odmlčel se... "Ale víš co, než sedět u stolu s nafukovací figurínou, která mlčí a pitomě se usmívá, nebo se dohadovat s tou mojí ženskou, beru ženskou.“ Pedantík zíral.

„Řekla mi," Hněvísek mluvil pomalu, tak pomalu "že je vyhořelá, že v nás nevidí smysl, v našem vztahu,“ zatnul pěst, ale nebouchnul, jako by to napětí a bolest vylétlo pro tentokrát horem, hrudí, krkem a očima. Utřel si oči pěstí. „Že prý jí nic nedává smysl… že když necítí, že je milovaná, nic nemá smysl… Ani zahrada, ani procházka, ani polívka na porcelánu s kytkama, co tak miluje, ani uklidit prádlo do skříně… Odešla,“ řekl.

Kočka už byla zase zpátky, očichávala konev, válela se po vyhřátém kameni… najednou ztuhla, vyskočila a napjatě hleděla do křoví, přední tlapku zvednutou. Po milimetrech ji položila a napjatě dolehla na břicho. Z křoví vykročila její matka.

„Cože? Smířlivka odešla?“ Pedantík si to nedokázal srovnat. Smířlivka přece… nikdy nic nechce, nic jí nevadí… nic nepotřebuje. Uvědomil si, že vlastně neví, kdo Hněvískova žena je, kromě toho, že je vždycky tam, kde je jí potřeba. Jako řeka, která konejšivě šumí, jako potůček, který povzbudivě bublá a prozpěvuje si. Jako most, po kterém se dá projít. Jako zábradlí, kterého se dá chytit, když potřebuješ. Jako hromosvod, jako odvodňovací kanál a jímka pro Hněvískův přetlak.

„Neviděl jsem, co pro mě dělá, co pro mě znamená, kdo je,“ řekl Hněvísek. „Jako přes nějaký divný brejle jsem viděl jen, co nedělá a kým není. Uklidňovala mě tak dlouho, až jsem se už vůbec nemusel uklidňovat sám… všechno jsem hnal přes ni… a když to nefungovalo dobře, vytáčel jsem se ještě víc.“ Máma kočka mrouskla, otočila se zaplula do křoví. Kotě se neochotně loudalo za ní. „Vrátí se, patříte k sobě,“ řekl Pedantík a cítil svůj hněv, a nejistotu.

Iveta Havlová www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení