Táto, ach táto
Dnes jsem viděla šestnáctiletého kluka se svým tátou. Byli z Jamajky a bylo to v jedné z těch zahraničních talentových soutěží, ale o to nejde. Koukala jsem na jejich vztah a bylo mi do breku. Měli málo peněz, jako my. Táta byl hrdý chlap, takový trochu obouchaný životem, co se ale pořád drží zpříma, i když možná někdy jen tak tak, ve svých nejlepších šatech. S klukem měli krásný, stále ještě hodně tělesný vztah, jako míváme s malými dětmi. Nemyslím ten nervózně pošťuchovací, hecovací, když už se tátové začnou přes svými dospívajícími syny trochu ostýchat… ale vřelý, spontánní, tryskající… a plný podpory. Na synovi bylo vidět, jaké to je, vyrůstat s tátou, který se cele dává svému otcovství. S tátou, který tam je a snaží se být pro syna tou nejlepší verzí sebe sama. A ten šestnáctiletý klučina vypadal mezi ostatními vrstevníky jako mladý muž mezi dětmi. Klidný, vyrovnaný, ukotvený v sobě. Budil respekt, působil jako magnet pro oči i srdce, mezi všemi těmi zbloudilými dušemi hledajícími ve zpěvu a pozornosti obecenstva své nepřítomné rodiče.
A pak jsem viděla holku, slečnu. Královnu plesu, chtělo by se mi říct. Ne ale tu odpojenou, v závrati z omamující pozornosti davu. Byl to takový ten laskavý, živý typ člověka, který vejde do místnosti a mluví zvučným hlasem prostě jen proto, že ho nikdy nikdo neumlčoval. A něco z jejích gest, z pohození hlavy, z její radosti ze sebe sama, nevinné koketnosti mi prozradilo, že kromě laskavé mámy má i tátu, který ji otcovsky obdivuje a je na ni hrdý.
Tati, moc mi chybíš. A neboj se, vím, jaká je ta Tvoje nejlepší verze sebe sama. Dorostla jsem k tomu pochopení. Cítím Tě.
Comments