Ukřivdínek
„Nikdy pro mě nic neuděláš!“ vyhrknul Ukřivdínek po několika dnech stále vlažnější přítomnosti a zkřížil paže přes prsa.
Svaly se jí napjaly a škrabka vyhryzla z brambory kus masa, jeho ukřivděné bílkoviny. Vhodila nedoloupanou bramboru do hrnce a dýchala. Tam někde z křesla, skrytý frontálním útokem slunce, které ji oslepovalo, a poletujícího prachu, se napůl choulil, napůl ji konfrontoval. Tak moc závisel na tom, co ona odpoví! Láskyplné ujištění mohlo situaci uklidnit, pokud ne ve vteřině, pak v několika stále slabších a slabších replikách, vyzývajících ji k tomu, aby ho odnavigovala zpět do pocitu, že je přijímán.
Zatím byl na pomezí. Čekal, na kterou stranu ona situaci zvrátí. Nevěděl, jak říct, co by od ní potřeboval, co se s ním děje, co mu jejich každodenní situace připomínají. Koho mu ona připomíná, když vaří polévku, škrábe brambory nebo zamyšlená sedí u stolu. Uměl jen mlčet, trápit se, zlobit a nakonec přebublat až k zoufalému výkřiku… Ostatně, mohla být ráda, že jí rovnou neoznámil, že jejich vztah nemá cenu a rozcházejí se.
Dýchala a připomínala si, co by měla slyšet: kolouška v úkrytu, kolouška volajícího mámu… Ale tak moc se jí chtělo ohradit se. Připomenout mu, co všechno pro něj dělá. Vypálit horkou, palnou zbraní. Anebo, ještě lépe, pomalu tnout chladnou zbraní, kovem povzneseného mentorského tónu... „Nereaguj, tím nic nevyřešíš,“ opakovala si. A její vlastní Ukřivděnka slyšela „Nemluv, neodmlouvej, nemáš nárok.“ a bulila jí v hrudníku, kopala do bránice.
Bylo jí to líto, tak líto, že si nepamatuje, že od ledna ani jednou nevařil a už je červen. Bylo jí líto, že si neuvědomuje, že v obchodě byl jen třikrát. Byla zoufalá z toho, jak se trucováním umí zahnat do kouta, oddálit se, až se cítí dokonale sám, jako v dětství. A že neví, že z deseti případů sblížení devět a půl iniciuje ona… Ale věděla, že je zbytečné cokoliv říkat, cokoliv připomínat. Že se tím jen probudí prográmek, že ho nebere vážně, že ho neposlouchá.
Věděla, že on si to všechno opravdu nepamatuje, v téhle chvíli si to nepamatuje. Občas tu byla ještě varianta, že si něco pamatuje, ale přikládá tomu jiné významy… například že ve skutečnosti to vše ona dělá s nechutí, nejradši by byla za horama a jen honí „rodinohodiny“, aby se neřeklo. Bylo to jako zakletí. Jeho osobní peklo, kde každá dobrá varianta byla šikovně podvrtnutá a svedená do kanálu křivdy, osamění, falše, snad i zrady.
Ještě měla v čerstvé paměti, jak když se odmlčel posledně a ona měla dost sil, aby přišla, políbila ho a upekla mu jeho oblíbený moučník, měl slzy v očích. „Tak přece mě má ráda!“ četla v nich a bylo jí do pláče ze vší té bezmoci. Zakletí, které způsobuje totální výpadky paměti, ochládání srdce, pocity křivdy až k neunesení, když se přitom ve skutečnosti nic neděje.
Jedinou možností, jak s ním žít, bylo plout s ním. Postarat se o svou vlastní Ukřivděnku a chtít se dozvědět co nejvíc o jeho vnímání. Nebrat to, co on říká, jako nepravdu a svou vlastní křivdu. Brát všechno, co říká, jako pravdu, jako jeho pravdu. A z lásky se prodrat skrz projevy až ke kořenům.
Zkoušela se nesoustředit se na to, jak je to vůči ní nefér, ale na to, jak to pro něj musí být těžké žít s ní znovu všechny nejhorší momenty svého dětství. Žít s těmi dávnými postavami znovu pod jednou střechou.
Jak ho probudit ze snu? Říct „Máš to těžké?“ Urazí se, že mluvím o něm, když mám mluvit jen o sobě, o svých „prohřešcích“… Anebo „Máš to těžké se mnou?“ Tím se ale jen posílí jeho vnímání…
„Vidím, jak je to pro tebe důležité, řekni mi o tom víc, chci to pochopit. Nedaří se mi vidět, proč je v tom tolik intenzity, asi tuhle zkušenost nemám. Ale mám tě ráda.“ Možná…
Ach, jak těžké to bylo! Viděla sebe samu v oblečku dobrodružky ve staré mexické pyramidě – propadla, šípy a nakonec, neodvratně, strop dolů. Jak se smířit s tím, že gram a tuna téže ingredience vedou k témuž výbuchu? Jak se smířit s tím, že zaneprázdněnost a zamyšlenost vnímá jako nezájem? Jak se smířit s tím, že běžná nedorozumění chápe jako zlou vůli? Jak se motivovat k opečovávání domácnosti, když ta prokletá amnézie pak smaže stovky hodin práce, jako by nikdy nebyly?
Jak moc jí to všechno nepochopení a neocenění připomínalo zase její rodiče! Jejich zkraty, silová řešení. Jejich ochládání a odtažení se. Jejich horké, ukřivděné konfrontace. I ledovou čepel sečných zbraní jejich výchovného arzenálu.
Nadechla se a vydechla. Neměli si co vyčítat. On jen míň potlačoval to, co ona vší silou držela pod pokličkou svého vlastního ukřivděného vývaru, neméně masitého, než byl ten jeho. A věděla, jakou chybu dělá, znovu a znovu. Věděla, že pokud jen „drží“ a vše vydrží, Ukřivdínek druhého se utvrdí v přesvědčení, že trápení má jen on sám, že druhý je v pohodě a směje se jeho utrpení.
Slunce popošlo blíž k poledni a ona teď hleděla na jeho tvář, staženou do tenkých čar a ostrých hran.
„Řekni mi všechno, co tě trápí,“ řekla. „Pokud se ti chce a můžeš… Budu tě poslouchat, opravdu poslouchat… A pak, když budeš mít sílu, bych zase ráda mluvila o tom, co trápí mně. Bez výčitky, jako projev důvěry k tobě. Určitě se domluvíme a najdeme způsob, jak se znovu spolu cítit hezky. Mám tě ráda.“
Iveta
Comments