top of page

Vzorec: Už je to tady zase, vždy mě zklame.

Při práci s dětskými zraněními asi každý narazí na různé „zradičky a zklamání“, jejichž nositeli jsou rodiče K nim bývá připojeno, jako takový apendix, opravdu takové slepé střevo, slepá dětská myšlenka, že „to špatné ruší všechno dobré“, co se stalo a děje Najdeme v sobě věty jako Vždycky mě zklame, takže to nemá cenu… nic nemá cenu, nemá mě ráda… Rodiče jsou jenom lidi Občas mají nervy na pochodu, občas nedokážou pochopit emoci dítěte, často dochází k nedorozuměním, když svůj vnitřní svět implantují do motivů dítěte Tak to prostě je Problém vzniká v rodinách, kde po nechtěném ublížení nenásleduje vysvětlení, omluva a vyvinění dítěte Dítě se pak uzamkne ve věčné křivdě, smutku, dokonce nenávisti (projev bezmocné energie) a vytvoří si síť zjednodušených, a většinou nepravdivých, teorií a obran A pak můžeme slyšet třeba šedesátiletého člověka mluvit o mámě a stále přeskakovat z tématu na téma, bez souvislosti (máma je špatná – ale zase dobrá – a špatná) Chybí komplexní porozumění, kontinuita myšlení Člověk je ve věčné mentální i citové fragmentaci, protože nikdy nepřemostil zkratkovité emoční myšlení z dětství Nepochopil a na hluboké úrovni neprožil vnitřní život rodiče a kontext dávných situací V jeho vnitřním světě žije několik (mnoho) matek Většinu času se přiklání k jedné verzi, ale pokud je vystaven spouštěčům (anebo i pozitivním impulzům), je schopen přeskákat mezi celou plejádou svých vnitřních matek Nejsou spojeny v jednu, chybí ucelený koncept Pokud patříte k těm, kteří systematicky pracují na dozrávání své osobnosti, pak znáte ten moment, kdy se objeví možnost citové kontinuity Schopnost milovat, i když se dobré střídá se špatným Odvažujete se stále více spojit dobrou a špatnou mámu (dobrého a špatného partnera) do jedné osoby a pracujete na lepším vzájemném pochopení a respektující komunikaci A samozřejmě se může stát, že i partner nebo vaše máma fungují na principu „Mám tě rád, jen když se cítím dobře… a většinu času tě tedy rád nemám.“ V denní komunikaci to pak vypadá tak, jako by se vůbec nesnažili a neprojevovali zájem Jsou příliš zranění, a tedy příliš hluboko ve fragmentovaném myšlení, uzavřeli se schopnosti milovat kontinuálně Existují samozřejmě extrémy, kdy není možné s druhým člověkem být ani v základním bezpečí, ALE já sama jsem léty došla k závěru, že speciálně u našich maminek (našich vzpomínek na ni) je dobré počítat, více méně, jen to pozitivní, tedy to vědomé, to, co chtěla, o co usilovala Ne to negativní, kde ji řídil autopilot Nenávist, tedy snaha jít proti naší přirozené touze milovat a spojovat se, odebírá z těla obrovské množství energie Málo snahy pochopit druhého, zejména mámu, vede k onomu fragmentovanému myšlení, vnitřní dezorientaci a chaosu, protože v různých místech psychiky jsou skladem i vzpomínky na to, že nás maminka držela, hladila, krmila, nesla životem Nejde o to, že bychom měli druhému velkými slovy (ani malými slovy) odpustit, zapomenout, popřít se Jde o nás samotné – o to pochopit, že vzorec věčného zklamání: „Teď sice tři týdny sekal dobrotu, ale teď to zase přišlo, zase mě zklamal, je to marné!“ vede k zaseknutí myšlení a brání vývoji vztahu Snažme se zvyšovat svoji psychickou kapacitu, abychom byli schopni unést určitou dávku emočního stresu bez padání do dětských vzorců myšlení Pochopme a osvoboďme své nitro a nastavme v sobě zralé principy chápání lásky a vztahu


Commentaires


Archiv
Sledujte Ivetu
  • YouTube
  • Facebook App Icon
  • Instagram
  • LinkedIn
  • SoundCloud
bottom of page