Zásluháček

Byl den jako z medu. Zahrada bzučela a vrněla tichou odpolední spokojeností. Na drobných stvolech jetelu v chládku pod houpačkou dováděly luční vílečky. Zaskřípěla branka a bouchly vchodové dveře. Rozběhla se do domu.


„Nepleť se mi tu,“ hartusil Zásluháček. „Nevidíš, že jsem přinesl nákup?“


Stála a popotahovala si náušnici z třešní.


„A co ten talíř na lince, kam si to mám položit?“ kabonil se Zásluháček.


„Je den jako z medu,“ řekla omluvně.


„Já se tady honím a za to si něco zasloužím,“ řekl Zásluháček.


„To já dělám věci jen v rytmu svého srdce, ani o chloupek rychleji. A protože se mi chce,“ řekla na vysvětlenou a kratince zaváhala, jestli je to tak dobře. „Co si zasloužíš, Zásluháčku?“ zeptala se s opravdovým zájmem.


„Zasloužím si, aby když něco dělám, jste mi odstranili z cesty všechny překážky,“ mračil se pořád ještě.


„I když mě nenapadne, že to jsou překážky?“ zeptala se, trochu dětsky, a zvedla k němu oči.


„Prostě všechny překážky, které jsou překážky,“ nakvasil se najednou zase o trošku víc.


„Myslíš tím moje věci, tvoje věci, sebe, všechny zvuky, které nemáš rád, průvan, skřípání branky a tak?“ snažila se přijít tomu na kloub.


Šlehl po ní pohledem a skoro to vypadalo, že zapomněl, kdo je a že se mají rádi. Otevřel dveře lednice a zase je zabouchnul, že se na podlaze celá zavlnila, a vztyčil se nad ní.


„Dělám a za to si od tebe zasloužím lásku a úctu,“ řekl neústupně. Znělo to jako nějaký zákon.


„Moji lásku a úctu si nemusíš zasloužit. Ani nemůžeš,“ zašeptala a dívala se na jejich chodidla, velký a malý pár. Každé vypadalo s pěti prsty jako rodina. „Dávám ti je jen tak.“


Povzdechl si a jako by někdo v jeho těle vypnul přívod vysokého napětí. „To se mi nelíbí,“ řekl nakonec pomalu a z lásky k ní pracně hledal slova. Opravdu jí to chtěl vysvětlit. „Kam bychom dospěli… kam bych já dospěl, kdybych měl dávat lásku a úctu jen tak? Vždyť by mi všichni skákali po hlavě a nic bych neměl.“


Pohladila ho po ruce a hledala jeho oči. „Já pro tebe dělám věci jen tak, vždycky když mám energii a chce se mi. A když ji nemám nebo se mi nechce, tak tě poprosím o pomoc. Ale ne proto, že jsem pro tebe předtím něco udělala a mám zásluhy, ale protože s tebou žiju, mám k tobě důvěru a jsi mi blízký. Ale vím, že můžeš odmítnout a chci, abys měl možnost odmítnout. Pak se o sebe postarám sama, bez zlosti a zklamání… Jinak bychom se navzájem spoutali. A nikdo z nás už by neměl chuť pro druhého něco dělat a děsil by se, když pro něj něco dělá ten druhý. Bylo by to takové podivné kolečko.“


Dívali se na sebe. „Vůbec si to neumím představit,“ řekl nakonec. „že by svět a rodina fungovaly, jen když se chce a z radosti. A trochu mě i uráží, že se mnou nesouhlasíš. Něco mě na tom ale i baví.“


Zahrada vrněla a bzučela štěstím červnového odpoledne. Snědl jí náušnici a potom ji políbil.


Iveta


www.ivetahavlova.cz

Výjiměčně dobré čtení