Moje drahá dcero, vnukla jsem ti myšlenku, že jsi špatná

Tisíckrát jsem tě spletla, dcero moje,

když jsem na tvé nevinné chování, pouhou maličkost,

vyletěla a prohlásila ji za něco hrozného

…

Tys nevěděla, že mi tvoje malé nehody,

tvůj oheň i slzy,

jen připomínají nehody mého dětství a tahají

za šňůrky znavené nervové soustavy

…

A tak teď nemáš míru pro to, co je v pořádku,

na co máš právo a

co je přemrštěná reakce druhého

…

Jakákoliv situace, u které najdeš,

třeba jen vzdálenou, možnost,

že by druhému mohla vadit,

v tobě probudí úzkost

Pocity, že jsi špatná

…

Třikrát, pětkrát, desetkrát za den…

(něco zrušit, přijít domů později, udělat chybu)

Tvoje nervová soustava

je z toho strašně unavená

Jako byla ta moje

…

Stejně jako moji rodiče mě,

i já tebe pomýlila

Moji rodiče a ani já jsme nebyli dost zralí,

abychom svým dětem ukázali,

jak žít život bezpečně, sebevědomě,

s nadhledem

Jak chápat svou trvající nevinu

Jak rozumět lidem a jejich šňůrkám spouštěčů,

které s námi mají málo společného

…

V tom stálém vyděšení, kdy nevíš

dne, hodiny, vteřiny… se nedá žít

Ale ještě není pozdě

…

Udělám všechno, abych ti popsala svět,

tak jak ho vidím dnes

Miluji tě

Odpusť mi

Iveta

Nejnovější příspěvky