Podceňování se a přeceňování se
Podceňování se vytváří vnitřní přetlak. Vím, s jistotou vím, že je ve mně víc... ale netroufám si udělat krok směrem ven, vyjít ven s bláznivě odvážným činem. Rodiče do mně zaseli příliš mnoho semínek opatrnosti a perfekcionismu. Čekám, stále jen čekám, až budu dokonale připraven.
Přeceňování se vytváří pocit chaosu v prázdnotě. Čím se toto přeceňování může reálně projevovat? Jedním projevem je pravý protiklad podceňování se – vrhám se do činností, na které nemám. Může to být manažerská pozice v zaměstnání, kterou přijmu před tím, než jsem dospěl do stadia, kdy neprojikuji své vlastní stíny na ostatní. Anebo podnikání, před tím než jsem zvládl životní lekce závislosti a získal určitou osobní integritu. Anebo rodičovství, dříve než jsem sám dospěl a po všech stránkách se osamostatnil. Ale je tu ještě jedna kategorie přeceňování se.
Přeceňujeme se totiž také kdykoliv, když zatoužíme po něčem, k čemu jsme nedozráli, ale co si přesto můžeme pořídit - penězi, bez toho, abychom hnuli prstem. Dům jako kráva... ale k čemu? Máte čtyřčlennou, citově deprivovanou, rodinu, která stále někam vyráží, protože doma je to k nesnesení. Matka je nezralá holčička zoufalá z mateřského zpomalení a otec nezralý chlapec, který v hrůze z toho, kde se to ocitl, uniká do mentálního vlaku kariéry. Ten dům prakticky neznáte, nevíte, proč tam jste, proč právě tam. To pouto vzniklo příliš rychle – ukázali jste prstem a byl váš. Jako milenka na jednu noc.
Anebo zahrada na klíč od zahradního architekta. Chtěli jste totiž kolem sebe vidět to, co ve vás není – estetiku, řád, plodnost, tvoření. A zahrada je krásná, ale roste, bují, řádu ubývá...a vy nemáte sílu o ni pečovat, stejně jako nemáte sílu vytrhávat plevel ze svého nitra. Nevlastníte ji, jste jen divák. A tak povoláte zahradníka, možná bude chodit každé úterý. Každou středu zase uklízečka do domu, je tak velký, přece nebudete jeho otroky!
Vaše děti mají obrovské sestavy kolejí a vláčků za spousty peněz, ale bez toho, abyste s nimi poseděli a předvedli jim situace z reálného života u dráhy, nebudou si s nimi umět hrát.
A tak občas takhle posedáváte ve svém domě a na zahradě, ale je tu jakýsi pocit prázdna, pachuť nereálnosti. Chybí tomu hmota, živost, šťavnatost. Ten prostor nevlastníte, nemilujete, chybí za tím poctivý proces... vaše zrání, práce na vztahu, dítě v pravý čas, touha po domově, který zaplníte teplem, které máte, láskyplné večery se čtením a povídáním, první maliny z proutku, který jste zasadili vloni.
Neformuluji tady pravidlo o tom, že není možné si nechat postavit dům nebo pořídit uklízečku. Ta rada zní: Nepořizujte si do svého života věci, o které se neumíte nebo nechcete postarat. Nedělejte to ve svém vlastním zájmu. Na první pohled mohou tyhle odznaky úspěchu, estetiky, pohodlí...vypadat krásně, ale pouštějí vám žilou. Uniká z vás živost v samém centru vašeho bytí. Protože život není v kině, na výstavách a dovolených... ale v denním kontaktu se sebou, svou esencí, kterou tvořivě, užitečně a s radostí vyzařujete ven.
Proto začněte při zemi - tam, kam skutečně dosáhnete. Ať je to osobní, klidně malé, ale milé, a pomalu stoupejte vzhůru.