Láska, věčný plamen
Maminka
... se mnou měla těžký porod a bylo toho na ni se mnou moc, tak za dva týdny odjela na měsíc do lázní a starala se o mně babička
... nesnášela, když jsem plakala nebo měla špatné pocity
... moje bolesti a starosti odbývala lehkým tónem, vždy si myslela, že přeháním
... nepřipouštěla žádné zdržování, povídání, otázky... museli jsme fungovat
... pořád někam odcházela
... mě nikdy neuklidnila, spíš mě ještě víc vystrašila anebo řekla, že si za všechno můžu sám
... mi říkala, ať si užiju, dokud můžu... až přijdou děti, všechno skončí
... se o nás starala a na některých věcech jí sice záleželo (abychom byli čistí, dostali se na školu, zdravě jedli), ale bylo to takové neosobní a měl jsem z toho divný pocit
... ze mně neměla radost... když přišel táta nebo babička, byli rádi, že jsou se mnou, že jsou s námi, ale když přišla máma, nic moc se nedělo
...
Stále znovu slýchám v terapii tyto věty
A ptám se (toho dítěte, kterým kdysi byli):
Jak se cítíš,
když si na tyhle věci teď vzpomínáš?
Odpovídá:
Že mě nemá ráda
Že na mně nezáleží
Že jí kazím život
A dál:
Je mi to tak líto
Je tak strašné, že jí ubližuju
Že se kvůli mně cítí vyčerpaná
Chtěl/a bych, aby ze mně měla radost
Udělat cokoliv
Zasloužit si
Osvědčit se
A já: A daří se ti to?
On/a: Ne, stále selhávám
...
Tolik jsem toho už napsala
o citově podvyživených dětech,
ze kterých se později stanou
vyčerpaní neradostní rodiče
Okamžiky zpomalení nebo zastavení
na popovídání s dítětem, dotyky
nebo jiné "zdržování"
oddaluje kontakt s vybraným
kompenzačním mechanismem
(práce, jídlo, představy, zamilování...),
který rodiče udržuje nad vodou
a péče o dítě je tudíž
nesmírně vyčerpávající
Výsledkem je zdánlivá necitlivost
takového rodiče
Ale jeho projevy nelásky
nejsou osobní, netýkají se dítěte
Projevy lásky, jaké bychom si přáli,
jsou prostě zcela mimo jeho dosah
To ale neznamená, že se dítě
nenarodilo z lásky či nezažilo lásku
...
Každý z nás vzniknul a narodil se z lásky
Někdy to bylo milostné spojení lidí,
kteří byli tak bolaví,
že dokázali dosáhnout na svou naději,
že i pro ně je na světě cit, spojení s druhým
jen právě v okamžiku toho jediného milování,
ze kterého jste vznikli
Byla v tom všechna jejich touha žít,
být v blízkosti druhého člověka,
milovat a být milován
I kdyby tato naděje, tato touha
vydržela jen pro ten moment
(anebo první nadějeplný rok po svatbě)
a poté je oba znovu pohltily přízraky
jejich minulosti...
A dokonce, i když jsou vnější okolnosti
hodně pokřivené
a třeba podbarvené i násilím...
tato čistá lidská touha
po ráji spojení, splynutí je tam vždy
...
A tato prvotní informace,
pravdivý prožitek lásky,
je uložen v každém z nás
Věřme v existenci a sílu lásky,
toho plamene,
který stále znovu přivádí děti
na tento svět
Přijměme naše mámy
se vším, co jim znemožnilo
cítit se milovány a, tudíž,
naplno a uvolněně milovat
Spojme se napřímo
s tím věčným plamenem v nás
Nepotřebujeme se osvědčit
Ten největší dar jsme dostali
hned v okamžiku početí
A ve chvíli, kdy jej naplno
a vědomě přijmeme,
teprve začíná život
Rozšiřme svou perspektivu
Přestaňme být věčnými
zraněnými zmatenými dětmi,
které nechápou podstatu věcí
Žít je sladké samo o sobě
Začněte žít,
jako by nebyla žádná minulost