O lásce
Po mých víkendových kurzech, kdy mnou proletí
salva příběhů, emocí, slz i smíchu,
mi život vždy najednou připadá tak prostý
...
Na začátku je tu člověk s jeho příběhem,
s tíhou příběhu, plného bolestných detailů
Člověk, který upírá pohled dovnitř truhly plné tmy,
člověk fascinovaný svým anti pokladem, tolik,
že zapomněl na světlo kolem
...
Příběhy o macechách, které nedávaly dítěti jíst
a to přežilo na pití syrových vajíček z kurníku
O matkách, které „zlobícím“ dětem balily kufříky
anebo říkaly, že dítě není jejich, že ho ve městě
nechali cikáni
O žárlivých matkách, které dospívající dívce
s důvěrou odpočívající na gauči vedle dobrého táty,
(který ji v duši vytváří obraz důvěryhodného mužství)
nenávistně řekne: vypadáš jako jeho milenka
O otcích, kteří žárlí na novorozené dítě
a svým zuřivým běsněním způsobí dítěti tiky a koktání
Příběhy o lásce, plné strachu i okamžiků štěstí,
o lásce, o tom jediném, kvůli čemu pracujeme, studujeme,
putujeme, sníme,
upíjíme se, trápíme sebe i druhé,
padáme
a znovu se zvedáme, znovuzrození,
s novou nadějí a vírou v život
...
A protože nositelkou poselství o lásce,
prvním obyvatelem téhle neznámé planety, do které jsme zrozeni,
prvním E.T. s praporem „Láska“
je matka,
jsou to příběhy hlavně o matkách
O matkách neschopných lásky
O matkách, kterým jejich lásku nevěříme
O matkách, které to všechno pokazily
O sobeckých matkách, které přes své problémy,
nevidí dítě, nechápou dítě
O matkách, které daly málo
A přesto... v terapiích vidím,
že jakmile žena vyléčí to nejtěžší zranění,
které ji drželo v kleštích, v jakémsi bezvědomí,
které způsobovalo, že sama byla dítětem plným vlastní bolesti,
taková žena se poprvé nadechne do dospělosti, ženství
(jako když ve filmu Matrix vytáhnou zotročené bytosti
ze zad kabel připojený k centrálnímu počítači)
a její první myšlenka je na její dítě
Doslova zalapá po dechu v obrovské bolesti a zoufalství:
Co jsem to udělala svému dítěti?
Byla jsem hrozná matka!
...
Ta bolest je strašná, protože žena,
kterou programování v dětském věku
neodpojilo od centra jejího lidství,
touží dávat lásku, něžně vypiplat nový život
To je náš přirozený program
A jakmile je smazán vir, který program rušil,
obnoví se
...
Někdy je těžké vir smazat
Osud si s některými rody pohrál, jejich program
jsou spíš vrstvy a chuchvalce virů,
které se tváří jako pravdy o životě
A přesto i v těchto rodinách je někde uvnitř světlo,
původní láskyplný program přírody
...
Svět je, jaký je
Byly a budou šarvátky, války,
dobré časy a těžké časy
Časy, kdy kvete láska a pohoda
a časy, kdy si lidé myslí, že se musí zatvrdit, aby vydrželi
Máme tu dar i prokletí moderních porodnic
s nepřirozeně vedenými porody, které plodí odcizení
Máme „moderní“ městský život odtržený od přírody,
sousedských vztahů
Práci v kanceláři, papírování, často beze smyslu
Vyhoření a vyprahlost
...
Možná dnes musíme lásku a pospolitost víc hledat
Možná, že je to dokonce to nejdůležitější,
co máme v životě vykonat
Sami se stát posly lásky
Zvednout ten prapor
Znovu a znovu ho zvedat, umíněně hledat světlo
V sobě, v lidech, v temnotě
Ten, kdo uvěří ve světlo,
se už tmy nebojí
Ví, že není světla bez tmy
Sladkosti bez hořkosti
Empatie a soucitu bez prožití vlastní bolesti
Lásky, bez přijetí
temných bolestí druhého
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz