O tlaku
Je tolik důvodů, proč můžeme být ve svém životě
tak trochu bezvládní
Proč prokrastinujeme
Děláme věci s námahou, bez nadšení
Nemáme nápad, co dělat
Nevíme, proč něco dělat, jestli to opravdu chceme
Proč jsme, vnímáme, děláme... bez hlubokého prožitku
(s výjimkou euforických záležitostí)
Proč vidíme své okolí jaksi nahrubo, zběžně
Nevnímáme, co potřebuje náš domov, naše děti
anebo nemáme vůli, sílu to dělat
Nevšímáme si detailů
Nevěnujeme dostatečnou péči
rutinním či nadstandartním záležitostem
Neinvestujeme se cele do věcí, které nepřinášejí
okamžité uspokojení,
včetně odměny ve formě pozornosti nebo pochvaly,
nejlépe partnera nebo skupiny lidí
...
V rodinách, kde byli rodiče
příliš zaneprázdnění svými dramaty
Kde byli rodiče bezmyšlenkovití,
zjednodušení politikou Povelu,
Nebo kde bylo rodinné klima bez energie
či bez skutečného zájmu o dítě...
neprojde dítě procesem, ve kterém se má naučit,
jaký je smysl dělání všech těch
údajně užitečných věcí
kolem hygieny, uklízení, spolupráce
a nespojí si tyto aktivity s prožitky
vlastní zodpovědnosti, sebeúcty a síly,
a taky s pocity klidu a radosti
z harmonického fungování celku
Nevytvoří se v něm pozitivně laděný
princip svědomí a soudržnosti
Schopnost radovat se ze spolupráce nebo vlastní iniciativy
Pokud do něj rodiče neinvestovali čas,
nesdíleli s ním své znalosti, schopnosti, radosti
a nepodporovali ho, navzdory neúspěchům,
nemá ani dost inspirace, jeho obzor je chudý
a nemá taky dost sebevědomí, aby se pustil
do zajímavých činností a projektů
nebo aby je dokončil
...
Umíme pak fungovat v podstatě jen pod tlakem,
sice s nechutí
(i ta se pod silným tlakem vytrácí, pak už necítíme nic),
ale šťastní, že jsme alespoň něco dokázali udělat, dokončit
Napsala jsem „šťastní“? Pardon
Měla jsem na mysli spíš určitou úlevu, hlasité vydechnutí,
uf
...
Logicky, byť často podvědomě, si pak hledáme partnera,
který pro nás dokáže vytvořit strukturu
Lakoničtěji – který dokáže vytvořit TLAK
Bez něj prostě nedokážeme fungovat, potřebujeme ho
A pak se proti němu bouříme a zoufáme si
...
Ten, kdo ve vztahu vytváří strukturu,
ví, co chce,
co je (podle něj) potřeba udělat
a formuluje praktické požadavky na svého
méně aktivního partnera
Onen méně aktivní partner může mít sice hektický pracovní život
- tam je totiž jasné, co je potřeba dělat a existuje tu tlak
(zákazníků či nadřízených),
ale doma bývá prázdný, neinspirovaný, bez vůle
a funguje v minimalistickém režimu
Do určité míry mu povely a požadavky ulevují
od pocitu prázdnoty a bezvládnosti
a pokud s ním druhý jedná laskavě a ocení ho,
může fungovat docela dobře
Může doslova zbožňovat okamžiky, kdy cítí klidný,
zabezpečený přívod energie od strukturovaného partnera
Energie v té chvíli doslova poletuje všude kolem, věci se dějí,
vládne konstruktivní ruch, odehrávají se smysluplné aktivity,
drží se uklidňující rituály, nejsou výpadky, jemu známé pusto
...
Po čase, kdy už si na onen přívod energie zvykne
a nadále ho vědomě neoceňuje,
si může začít myslet, že touto energií disponuje i on sám
a začne se proti požadavkům partnera bouřit
a vnímat je jako urážlivé a jako zásah do své svobody
Svého partnera začne vnímat jako dominantního, agresivního
a touží být rovnocenným partnerem
Ale tím prostě není
Teprve až se případně od druhého naučí dost
- pochopením, procítěním a nápodobou
přístupu partnera k aktivitám -
a začne sám vytvářet vlastní obsah a strukturu,
může se vztah začít vyvíjet
...
Potřebuje získat stoický či dokonce pozitivní postoj
k udržovacím, rutinním aktivitám
a najít činnosti, které příjemně jeho život dále rozvíjejí
Věci, které bude dělat s potěšením pro ně samé,
ne pod tlakem či s vidinou odměny
Pak se i kolem něj začne generovat ona
ultra přitažlivá energie,
která dává životu řád i rozlet
a vytváří pocity bezpečí, klidu,
lehkosti a plnosti
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz