Jsem chytrý, vtipný, kompetentní
JSEM CHYTRÝ, VTIPNÝ, KOMPETENTNÍ
Těch úplně nejzákladnějších vzorců,
které máme notoricky snad všichni,
není zase tak moc
Jedním z finalistů, možná i pochybným vítězem,
je strach, že něco udělám špatně
Snad s každým z nás rodiče občas ztráceli trpělivost
a přinejmenším se ptali:
Proč? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal?
nebo Proboha, co to děláš?
nebo Okamžitě přestaň, ježíšikriste!
A protože každé vzedmutí emocí má svůj dojezd,
obvykle ještě následovala krátká nebo delší
- stále ještě vehementní -
přednáška nebo hubování
U osvícenějších rodičů později mohlo dojít
na omluvu za zbytečně silné emoce
... ve většině rodin však ze situace vyšel rodič
jako ten, kdo se oprávněně rozzlobil
a dítě jako nešika, hlupák, viník
...
Jaký div, že se v dospělosti ze všech sil snažíme,
abychom se do podobných situací nedostávali
Někdo se co nejvíc od lidí distancuje
Někdo zase usiluje o pozici moci (včetně profesní)
Jiní se snaží vyhovět a při tom vyhovování
neudělat ani sebemenší chybičku
Vše musí být dokonalé, perfektní,
aby nezbyl prostor ani na otázku, natož výtku
Pamatuji si na první měsíce v práci po ukončení vysoké školy
Vždy jsem nakráčela k šéfovi do kanceláře
s „perfektní“ myšlenkou, návrhem, konceptem
a po každé jeho doplňující otázce
vyvřela z kanceláře ven... pak zas přisupěla dovnitř
... a zase ven...
Jakákoliv otázka nebo zvednuté obočí
byly pro mně potenciální kritika
Měl se mnou svatou trpělivost ☺
...
Totéž teď vídám u klientů, když prosí:
Asi máš pravdu, ale prosím, nemluv o tom,
přestaň na chvíli...
To jsou samozřejmě ti pokročilejší
Obvyklejší je například
Zaseknutí se, zčervenání (stud)
Odosobnění a přechod na jiné téma
uprostřed velmi osobní debaty
(např. Ale je zajímavé, že v Americe vědci...)
Hlasité přisvědčování a ještě trochu pepře do vlastní rány
ve snaze umlčet kritika kritikou sebe sama
anebo si ho naklonit, aby mi neublížil
Anebo boj, ohnivý nebo chladný, snaha vše vyvrátit
(Tím nechci říct, že mám vždy pravdu)
...
Možná jsme si někdy v minulosti uvědomovali,
že naše snaha působit co nejinteligentněji,
pregnantně, být rychlý, kompetentní... se zrodila
ze stresu ponížení, dokonce ze strachu z trestu
Časem to ale zapomínáme
Už ani nevnímáme, že se u obyčejné organizační otázky
našich kolegů nebo partnerů
dostáváme v podstatě do paniky
Jsou to jen mžiky
Až s jemnějším vnímáním sebe sama
si můžete začít všímat, že se v těchto chvílích
vaše tělo napne, dech se stane mělčím,
svaly se sevřou jako při útoku a obraně
Někdo po takovém dotazu začne mluvit
zrychleně, až poplašeně,
vyjmenovávat, co všechno udělal a co možná ne,
ale že pro to má dobré důvody
Jiný začne podávat report svědomitě a precizně,
a dost neosobně, často až roboticky
(Ten, který v dětství vůbec nemíval šanci se obhájit,
jde často až do chaosu, ale o těch tento článek není)
...
Snaha být ultra inteligentní, vždy pohotový,
mega výkonný jedinec, zodpovědný a nesobecký,
je výrazem strachu,
ať si to uvědomujeme nebo ne
Touha být v bezpečí, nedat druhým příležitost mě zranit
Je to fasáda
Zazní alarm – a šup: ztuhnu a začnu fungovat,
necítím se
Přerušil jsem spojení se sebou
...
Představa, že bych měl vyslovit věty jako
- Nevím
- To mi nedošlo
- Bojím se, že to nedokážu
- Nechci to pro tebe udělat
- Dal jsem slib, ale nezvládnu to. Je mi to líto
- Neudělal jsem to, protože jsem byl unavený
... může být pro někoho až děsivá,
ale jiná cesta ke skutečnému prožívání
sebe sama a života není
...
Ve skutečnosti nám v dospělosti většinou
zvenčí žádné velké nebezpečí nehrozí
Jediné obrovské nebezpečí
přichází zevnitř nás samých
Nebezpečí, že zapřeme, znecitlivíme sami sebe,
předěláme svá těla plastickou chirurgií,
vyčerpáme je ve službách
korporací, ministerstev, partnerů, dětí...
a budeme se stále jen usmívat,
podávat reporty,
budeme chytří a ještě chytřejší,
až už nebudeme mít
chuť a důvod
žít
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz