Osmnáctiletá cesta za stříbrnou rolničkou

V posledních týdnech jako by se úplně zvedl

jakýsi závoj zapomnění, který dosud zahaloval

fragmenty mého vlastního porodu

Přestože už dlouho tuto problematiku studuji

a objevuji u sebe i druhých,

teprve teď vidím celý obraz toho,

jak početí, průběh porodu a doba po porodu

zcela zásadním způsobem formují naši duši

a vytvářejí první a nejsilnější programy

pro celý náš další život

Programy o to silnější, že si nic z toho dávného dění

na vědomé rovině nepamatujeme

...

V uplynulých týdnech jsem při různých procesech,

které pravidelně provádím doma

i ve spolupráci se svou kolegyní a terapeutkou,

postupně a v naprostém detailu,

prožila okamžiky svého početí,

cestu porodním kanálem,

moment opuštění matčina těla,

první minuty a dny po porodu

...

Z respektu ke své mamince nebudu líčit vše

Dovolím si jen říci, že mé početí

bylo nečekané a vyvolalo v ní sérii pocitů,

o kterých jsem dříve netušila

...

Zbytek těhotenství jsem prožila poklidně

a když přišel můj čas narodit se,

cítila jsem jen radostné vzrušení

Cesta porodním kanálem nebyla děsivá

Naopak, otáčela jsem se vstříc svému osudu

zcela klidně a s postupně vzrůstající slastí

Vše mi připadalo přirozené a vnímala jsem

svou sílu a kompetentnost

V okamžiku, kdy jsem vyklouzla ven,

byly mé pocity možná podobné pocitům

zkušeného parašutisty, když s radostí

pohlédne slunci a větru do tváře a skočí

...

Možná díky tomu, že vše kolem porodu

proběhlo v pořádku,

vnímala jsem i to, co přišlo bezprostředně po něm

zcela klidně

Ruch kolem, světla, mytí, poponášení...

mi připadaly jako další fáze toho procesu

Všechno, co jsem při porodu prožila

bylo přece nové, a tak i tyto další nové děje,

jsem prostě přijímala jako něco,

co mě vede dál...

... k nějakému finále

K něčemu, k čemu celá tato cesta směřuje

...

Ale to finále bohužel nepřišlo

...

Mé stupňující se vzrušení

- asi evoluční očekávání, že každou chvíli

už skončím v mámině náruči –

posupně vyhasínalo

Celý ten krásně rozběhnutý proces se zastavil

... já přestala být v jeho středu,

nepřišel žádný kulminační bod

... žádný vrchol... nebylo mi dáno pochopit,

kde je střed tohoto nového světa...

kam se mám navázat, ukotvit... kam patřím

Celá ta radostná bublina splaskla

a já jsem zůstala, roztěkaná, dezorientovaná

a postupně už zoufalá, KDESI

Bez spojení

...

Následoval celý den, který byl v mém vnímání

jako věčnost, jako věčný útrpný koloběh,

ke kterému jsem odsouzena

Přicházely ke mně postavy (zdravotní sestry)

a lhostejně, bez onoho radostného vzrušení,

se mě dotýkaly, aniž by se mnou navázaly spojení

Toužila jsem se dozvědět, která z těch bytostí

je ta pravá, ta ONA

- prožívala jsem naději za nadějí,

která vždy znovu pohasla

Některé z těch bytostí se mnou dokonce

na chvíli krátký kontakt navázaly,

ale ve mně už převládnul pocit

nekompetentnosti

Pocit, že nikdy nedokážu rozpoznat,

která je ta pravá, neměla jsem k tomu klíč

(nenechali mě po porodu navázat s mámou „bond“)

...

Nakonec jsem se své horečnaté obsese

zjistit, která je ta pravá,

úplně vzdala

Vyhasla jsem

A ve chvíli, kdy mě konečně k mámě donesli,

neměla jsem už schopnost se na ni navázat...

...

A takto jsem se cítila celý život

Podobně jako moji klienti, jsem se těch 18 let,

které na sobě pracuji,

pokoušela navázat spojení

V uplynulých letech se mi začalo dařit,

ale v určitých chvílích jsem si,

- i díky vysoké míře sebereflexe, ke které jsem došla -

stále uvědomovala tu zástěnu, závoj,

něco, co se mi v okamžicích spojení nebo skoro spojení

staví do cesty

...

Poslední měsíce vše akcelerovalo,

až jsem došla do bodu, kdy se vše propojilo

Prožitek mého početí a porodu

a uvědomění, kolik programů jsem si

v okamžiku příchodu na svět vytvořila

Tolik přesvědčení, která pak utvářela můj život

připomínající jízdu na kolotoči,

který stále jemně kopíruje tvar

prastaré matrice

Témata zlosti, zrady, nechtěnosti,

ale i víra ve zlepšení, uklidnění,

pocity vlastní síly a kompetence,

euforie, stoupání k vrcholu... a potom prázdno,

roztříštěnost, neukotvenost, zoufalství,

přesvědčení, že nedokážu poznat,

kdo je ta pravá bytost pro mně, kam patřím

... odpojení

...

Díky cestě, kterou jsem ve své terapeutické práci

s druhými i se sebou už ušla,

se mi tentokrát podařilo všechny pocity nejen prožít,

ale i transformovat

Vystoupit ze zacyklení

Ukotvit se a vědět, že mám schopnost poznat,

kdo je tu pro mně

a navázat spojení s druhou bytostí

A pak, jako zázrakem, navázat spojení

sama se sebou

Ukotvit se tak, že žádný ruch kolem,

- ani příliš mnoho rukou,

a dokonce ani situace, kdy tu není žádná ruka,

žádný člověk pro mně -

že ani to už nemůže rozpojit to vlákno spojení

se sebou samou

...

Dokud se celý film našeho zrození nespojí,

dokud pracujeme jen

tu s jednou, tu s druhou a zase jinou

paměťovou stopou, se střípky,

neznáme celý příběh, jeho dynamiku,

lekce a potenciální rozuzlení

A nemůžeme ani plně pochopit

svůj aktuální život, který žijeme

a proč ho tak žijeme

...

Proto neztrácejte naději,

pokud už dlouho rozplétáte

nitky svého příběhu

Pokud už dlouho, pod vedením terapeutů

pláčete, odpouštíte, přepisujete

Každý z těch střípků vás vede blíž

S každým vhledem se osvobozujete

a postupujete o milimetr (někdy kilometr)

k dalšímu vhledu

S každou znovu prožitou emocí

uvolňujete napětí a pronikáte hloub do sebe

S každým odpuštěním sílíte... k tomu,

abyste mohli vstoupit do hlubiny času

a propojit se s bezmocí, ale i čistotou

a nekonečným potenciálem

v duši plodu a nově narozeného dítěte

...

Pokračujte dál, propojte svůj příběh

Na konci čeká uvolnění,

oddanost sobě samému,

jemný zvuk stříbrné rolničky

- hlas vaší duše

a čirá radost z bytí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz