V každém člověku vidím někoho, koho miluji
Začínala jsem jako klasický traumatizovaný tvor,
plný strachu ze své nedokonalosti a z ponížení
Každý člověk, kterého jsem potkala, u mně prošel
- podobně jako ve slavné scéně z filmu Terminátor -
skenem až na kost:
V čem by pro mně mohl být tento člověk
potenciálně nebezpečný?
Přijímá mě nebo nepřijímá?
Je bezpečný nebo z něj mám strach?
Je příliš krásný, sebevědomý, skvělý, než aby
se se mnou zahazoval?
Nebo je ještě, byť těsně, v mém dosahu?
Je kdesi hluboko pode mnou, takže jím
můžu opovrhovat (abych se po předchozích
dvou kategoriích lidí cítila lépe?
Je stejný jako já a tudíž pro mně nezajímavý?
...
Prověřování
Jištění se
Soutěžení
Zbožňování
či pohrdání
...
Hlavním kritériem vždy bylo bezpečí,
pocitové bezpečí, můj sebeobraz
Ujištění, že jsem dobrá,
že nejsem trapná, divná, jiná
Kolik z nás to zná!
...
A stejně jako mně, i vás vaši rodiče a prarodiče
milovali, a přesto
- v záchvěvech únavy, zoufalství,
hořkosti, zlhostejnění či apatie -
vysílali paprsky, které nám dlouhé roky
do mozku vyrývaly hypnotická slova:
Jenom mi přiděláváš práci
Obtěžuješ
Jsi jako tvůj otec/matka
Trápíš mě
Jsi prostě hrozný
...
Každý z našich blízkých na nás zanechal
svůj otisk – pozitivní i negativní programy
Nejde o to je sčítat a vyvozovat závěry
o charakteru táty a mámy,
jde o to pochopit, že naše programy
stojí na vodě, že většinou nebylo
úmyslem rodičů nás odstrčit, zranit, ponížit,
že se to stalo jen nedopatřením v důsledku
jejich nedostatku energie a automatických programů,
které překryly jejich dobrý záměr
...
Lidský mozek, stejně jako mozek všech živých tvorů,
je primárně nastaven na vnímání nebezpečí
Proto máme tendenci v každém člověku
vidět především rysy rodičů, které pro nás byly
ohrožující
Dalo by se říci, že, dokud svá zranění nemáme zpracována
v každém člověku vidíme především
„někoho, koho jsme se báli nebo ho nenáviděli“
A vedle toho stojí dětská touha po ideálním rodiči,
takže alespoň u jednoho člověka z davu
uděláme výjimku,
chceme ho za partnera a idealizujeme si ho
Po vyčpění líbánek se ale vrátíme
do svého krizového módu a i v našem drahém
začneme vidět lidi, kterých jsme se báli
nebo je nenáviděli
...
Jak jsem se postupně začala ze svých zranění
uzdravovat, všimla jsem si, že se s lidmi
víc propojuju, že mám kolem sebe víc lidí, které mám
upřímně ráda a cítím se s nimi v bezpečí
A tahle skupinka „věrných“ se začala pomalu
zvětšovat
Byli to lidi z kurzů, výcviků, lidi z klubu spisovatelů,
prostě lidé se stejnými zraněními nebo zájmy
Pak se ale začali přidávat sousedi, rodiče kamarádů
mých dětí, neznámí lidé, se kterými jsem sdílela
stůl v přeplněné kavárně
A já jsem si uvědomila, že už jsem překonala
ten pradávný návyk vidět v každém nebezpečí
...
Najednou mi každý člověk něčím připomněl
někoho ze skupiny mých věrných
Tahle moje novodobá rodina se totiž
tolik rozrostla, že prakticky každý člověk na ulici
mi buď vizuálně nebo chováním připomněl
někoho, koho mám ráda
...
Tento stav trvá, prohlubuje se a dokonce
už mizí ona mezifáze, oslí můstek, hledání pojítka
s něčím známým a bezpečným
Stále více se mezi lidmi cítím prostě dobře
Ony náhlé záchvěvy chladu a nezájmu
(převlečený strach a nejistota)
prakticky vymizely a v kontaktu s lidmi
většinou cítím zájem a vřelost
...
Je to krásný proces, cesta, kterou musíme projít,
abychom se stali plně člověkem
My lidé se navzájem potřebujeme
I když naše cesta jeden k druhému
vede přes samostatnost a nezávislost,
na konci si stejně chceme stát po boku
Dávat teplo svých očí a dlaní,
cítit spojení s druhým člověkem,
patřit mezi lidi dobré vůle
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz