Kdo jsme a kam jsme se to dostali?
Už nestačím zapisovat myšlenky,
které mi proudí hlavou
Tak intenzivně vnímám imanentní přítomnost
deprese v naší generaci
Návyk na bezmoc je tu nejpozději od porodu
U vyvolaných porodů to bývá nejhorší
(Teď se to hodí, mladší dítě bude u babičky...)
Urychlené dítě si v sobě nese a v regresích ukazuje
vnitřní vzkaz „Nikdo mě neposlouchá,
nikdo mě neslyší, nejsou se mnou ve spojení“
Depresi miminka z odloučení od matky
po porodu, to bezbřehé zoufalství,
jsem už popisovala mnohokrát
Maminka kojí v odpojení, opět neposlouchá,
co dítě potřebuje, „není tam“ s ním,
proto jí kojení dobře nejde
a dítě se opět propadá do bezmoci
K tomu mámě přestávají fungovat kompenzace
- sama je od narození v lehké depresi,
kterou překrývala zrychlením, zahlcením
a dítě je nejlepší zpomalovač, který existuje
Máma se retraumatizuje, propuknou
její deprese a své odpojení začne projikovat
na partnera, odcizení se začne z hloubi
prokusovat vrstvami dezintegrujících
kompenzačních mechanismů
a maličké dítě procítí ještě větší
energetický útlum na straně mámy
a ještě větší odpojení
(později se to překryje vzpomínkou, že mě
máma třeba potřebovala a lnula ke mně,
to když už jsem byl pro ni určitým
zdrojem energie a „blahodárného“ zrychlení)
...
Jak jsme k tomu došli, jak?
Myslet si, že je možné si zahrávat, manipulovat
jen tak z plezíru či materiálního zisku
biologickými procesy, které jsou
základem toho, kdo jsme?
Indukovat, urychlovat děti, urychlovat a
geneticky modifikovat potraviny,
prodávat jako oblečení něco, co je jen
ztužená ropa,
do hlav si pouštět obrovské množství
elektromagnetických vln,
chodit spát hluboko za noci, spát pár hodin
anebo se budit, když je slunce vysoko,
skoro se nehýbat, takže si naše tělo
po tisíciletí přivyklé určitým vzorcům myslí,
že jsme nepochybně nemocní nebo staří,
protože jen staří a nemocní se nehýbou
...
Pak jdu ve třech letech do jeslí, pak školka,
třeba v pěti, šesti letech, kdy už se vývojově
dostávám do sféry otce, otec buď zmizí,
protože se manželství rodičů rozpadne
anebo na něj musím zanevřít, protože
ho máma nesnáší
Anebo se tátovi začne dařit kariéra
- konečně pořádná kompenzace, euforický plán,
urychlovač, důvod se vzdálit z toho rodinného chaosu
Pokud tu byl předtím s tátou vztah,
nastupuje syndrom zhrzené lásky, toužení
(krásně se pak opakuje v dalším životě)
Pokud tu vztah nebyl, je stejně všechno fuk
(jakož i bude v dalším životě)
...
Nedokážeme se sami utišit, citově nasytit,
cítit se v bezpečí, protože to je prostě naše
nejsilnější emoční linka z období příchodu na svět
a při zpomalení a „návratu k sobě“
prostě vyplouvá na povrch
Pokud se rodiče snažili být určitým způsobem
citově přítomní, pak máme možná v sobě
sinusoidu naděje a zklamané naděje,
jde to stále nahoru a dolů
...
Mám kolem sebe kroužek nejbližších přátel
Pravidelně se setkáváme a stavíme pro sebe
mnohahodinové rodinné konstelace,
ve kterých nejen pročišťujeme, ale i dosycujeme
celé naše rody
Stojíme v mnoha rolích a já
stále zřetelněji vidím, jaký je rozdíl mezi
potížemi našich předků a našimi problémy
Ty jejich byly jasné, přímočaré, zřetelné
- bída, hlad, mnoho sourozenců,
tvrdá ruka ve výchově, někdy válka a odloučení,
nutnost potlačit jemnější city a jednat efektivně
Přesto je jaksi jasno, o co jde
Naproti tomu naše špatná nálada a deprese
(rozhlédněte se po vagónu metra)
jako by neměla jasnou příčinu
...
Základ vidím opravdu v porodech a také
v odpojení od smyslu života, kterým je zajišťovat
smysluplným, přímočarým způsobem přežití
pro sebe a svou rodinu
Obděláváním půdy, sklízením jejich výdobytků,
hospodařením „na svém“, propojením
s přírodou a lidmi kolem sebe takovýmto
prazákladním způsobem
Vyděláváme si na živobytí nesmyslně
To už není ani pečování o druhého
(třeba knížete a jeho stravu, bezpečí a pohodlí,
běžné lidské zájmy),
který mi pak za to poskytuje živobytí
My převracíme papíry, klikáme myší a snažíme se
vmanévrovat do identity manažera X společnosti XY
Útěk za útěkem a nedostatek spojení
s jádrem naší bytosti, zemí,
rukama a srdci lidí okolo
...
Tento týden jsem v konstelaci procítila
psychiku ženy, která žila v bídě, bála se o přežití
nejmladšího potomka, ale zároveň
utvářela silný energetický kruh
se svým mužem a dětmi, pevné, vřelé
energetické pouto s manželem i dětmi,
jaké my zřídkakdy zažíváme
Doslova jako bych s manželem a dětmi
fyzicky tvořila jeden celek
A zřetelně jsem cítila její pocity: „Moje ženství
je nádoba, amfora, která se v mém životě
naplnila až po okraj“
Žádné vzletné plány, nerozkódovatelné deprese,
plané euforie a dětské touhy
po náhražce, něčem vyšším, ideálním
Bída, ano, ale milovaný muž,
ptáčata v mé náruči, na mém těle
a smysluplný, naplňující život
od slunka do slunka
...
Zdá se mi, že při svém uzdravování
potřebujeme jít víc ke kořenům
Pročištění šmouh v porodním záznamu je nutností,
stejně jako pročištění záznamů rodové linie,
ale nestačí to
Potřebujeme začít zpochybňovat
dnešní způsob života
a znovu objevovat spojení se svým tělem,
rukama, přírodou, prakticky orientovanou
tvořivostí, se svými předky, sousedy
Přestat být ztěžka se šinoucími anebo
v panice skřečkujícími roboty
a hrdě se postavit ve svém právu
být svobodný a ve spojení
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz