"Už to chci mít všechno pročištěné"
Jedna z nejčastějších vět, kterou
při své práci slýchám, je:
„Už bych to chtěl mít všechno pročištěné“
Nic takového ale není možné
...
Myslíme si, že existuje místo v budoucnosti,
takový bod na lineární ose,
kde se něco velmi změní a my se uklidníme
a konečně budeme odolní vůči
dotírajícímu světu a emocím
...
Co ve skutečnosti vidím, je, že
témat a emočních spouštěčů je v nás tolik,
kolik bylo denních a nočních situací
s rodiči, prarodiči, učiteli, kamarády...
Jsou v nás uloženy v jakémsi depozitáři
a vyskakují ven v závislosti
na aktuálních spouštěčích
a taky v závislosti na své síle
Když jsme vystaveni podnětu,
který v nás vyvolává obrovské otřesy,
máme tendenci potlačit vnímání
paralelních slabších otřesů
Jakmile velké drama odezní
(například hrozící odchod partnera),
začínám zaznamenávat i slabší podněty
(nechal talíř se zbytky na stole)
...
Když bych si vypůjčila přirovnání
k Richterově stupnici,
pociťujeme většinou jen zemětřesení
o určité síle, protože nemáme kapacitu na to,
zabývat se všemi podněty, a tak prioritizujeme
Odhalená partnerská nevěra by mohla být,
dejme tomu, na sedmém stupni RS,
zatímco různé drobné situace na stupni dva
- to když se nám třeba lehce zadrhne klíč v zámku
(a připomene jakési zadrhnutí plánu z minula)
anebo se můj pohled setká s pohledem ženy/muže
(a vyvolá asociaci možného nepřijetí)
To jsou ony drobné zádrže dechu a zatuhnutí,
kterých si v letu života prakticky ani nevšímáme,
až do doby, než se nám na tento úkol uvolní
trochu dodatečné psychické kapacity
...
Každý nechtěný psychický vzorec v nás
- to jsou ty založené na strachu a studu -
má mnoho rovin
Onen základní princip, který kdysi vznikl
v souvislosti
s tátovou brutalitou, máminým chladem,
tátovou slabostí, máminou slabostí,
tátovou nedostupností, máminou necitlivostí
a podobně,
jsme v průběhu života prožili znovu a znovu
v mnoha drobně se lišících situacích
Každý takový program jakoby se obalil
nevábným diamantem o mnoha ploškách
Jakmile si „vyčistíte“ například pohled
na dávnou situaci, kdy vás máma odmítá
a uvědomíte si, že vás milovala,
vyskočí na vás v reálném životě podnět,
který vás vrátí do jiné situace, kdy vás odmítla
a ještě ponížila (samozřejmě to udělala
nechtěně či prakticky v bezvědomí)
...
V té chvíli se vám může zdát, že
veškerá práce, kterou jste dosud udělali,
je k ničemu, ale není to tak
Prostě jen pronikáte hlouběji do
mnohovrstevnatých dětských prožitků
...
Bohužel máme zjednodušený pohled
na fungování psychiky a tyto nové hloubky
nevítáme, ale děsíme se jich
Je to proto, že máme zároveň většinou
návyk na pocity bezmoci, beznaděje,
nekonečnosti utrpení
Jsme zvyklí trpět a zoufat si nad tím,
často s určitou dávkou dramatizace
I ona tendence dramatizovat má své kořeny
a při pohledu na dospělé, se kterými
jste žili v dětství, snadno rozpoznáte
čí emoční návyk to je
...
Klíčem k psychické vyrovnanosti je:
VĚDĚNÍ – trvalá práce na zvědomění programů
a pochopení principů mezigeneračního přenosu
POCHOPENÍ – že viník neexistuje, že
mezigenerační přenos přesvědčení, postojů a emocí
prostě funguje mechanicky, podle svých zákonitostí
ROZHODNUTÍ – odpoutat se od návyku na negativitu
KAŽDODENNÍ PRÁCE – na vracení se do světla,
rozdmýchávání naděje, neživení negativního přemýšlení,
činy směřující k radosti a smyslu
...
Je v nás všechno,
za mnoho životů našich předků
a možná i našich vlastních
Za tisíce let fungování společnosti
s jejími radostmi, strastmi, strachy
Všechno se v nás mísí a vře
v jedné bezbřehé symfonii
náměsíčného orchestru
Které melodické linky
vyzvedneš na povrch,
je ale jen na tobě
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz