"Já se na tebe zlobím a ty... "
„Já se na tebe zlobím a ty si z toho nic neděláš…“
řekl mi někdo před časem vyčítavě
Přistupovala jsem totiž k jeho hněvu
s pochopením, že se potřebuje zlobit,
ne s pocity viny, které očekával
…
Jakmile totiž přijmete za svůj princip,
že s vnitřním světem druhého souvisíte
naprosto okrajově
a že je jen otázkou dlouholetého zvyku,
jak druhý reaguje na životní situace,
víte, že je jen jeho vlastním „rozhodnutím“,
jestli se chce zlobit, smutnit anebo
přistupovat k situacím věcně,
zajímat se o příčiny a hledat řešení
…
Nebrat si věci osobně a nereagovat na hněv
strachem, pocitem viny nebo chlácholením,
je to nejlepší, co pro sebe i pro druhého
můžeme udělat
Je v nás totiž potenciál všech emocí,
potenciál snad ke všem nezralým reakcím
To, čemu věnujeme pozornost a na co
reagujeme ve shodě s očekáváním
emocí stiženého člověka, to posilujeme
…
Určitě znáte nějakého člověka, který
se například ke své první ženě choval
cholericky, řádil jako smyslů zbavený
a v dalším vztahu z něj je zcela podprůměrný
pruďas, kterému jen občas ujede
nějaké to neuvážené slovo
Je v něm potenciál, uložený vzorec,
který ovšem do plné síly vypěstuje jen
zcela určité zrcadlo
Tam, kde se totiž jeho první žena
třeba při pozdějším návratu domů doslova
plazila po zemi a roztřeseným hlasem omlouvala,
se druhá jen zaculila a vlepila mu pusu
…
Naskočte na zlobnou
- například hluboce podezřívavou -
energii partnera a začněte
horem dolem vysvětlovat,
že se zlobí zbytečně, rozebírejte dané téma,
hledejte v sobě poctivě zrnka viny,
abyste druhého uchlácholili… a docílíte
pravého opaku
Kauza začne bobtnat a budete se do ní
stále více nořit
…
Není možné přistupovat na ničivou emoci druhého,
dokonce ani ze solidarity
Za všech okolností je potřeba udržet si
svůj vlastní prostor, své vlastní pocity,
dobrou náladu
To je náš největší úkol
Stále znovu posilovat v sobě radost ze života
a mávat rukou nad momentálními poryvy
psychiky, která si chce přehrávat dramata
…
Můžu samozřejmě chvilkově prokázat
druhému soucit s tím, že ho určité věci ještě
tolik emočně vybuzují, ale ani to nepřehánějme
Přehrávání emočních dramat
nesmí s sebou nést žádný zisk
(získání pozornosti, vynucení poslušnosti…),
jinak se jich váš drahý nezbaví
…
Ano, je to zprvu obtížné
Zvykli jsme si ukazovat na druhého prstem:
On ve mně vzbuzuje špatné pocity
On na mně přenáší svoje nálady
To je ale, s prominutím, holý nesmysl
Stejně jako on má v sobě určité tendence,
máte je v sobě i vy
Křikloun a tichošlápek anebo
tyran a oběť se prostě našli a s gustem
si rozehrávají svoje party
a ani jeden nechce vidět, o co tu jde
…
Zvyk je železná košile
Skrčit se anebo naopak bojovně vypnout,
když na mně někdo křikne,
nám jde samo od sebe, děje se to
automaticky, protože jsme si na to zvykli
a vynaložili příliš málo úsilí na změnu
…
Je potřeba pochopit, jak emoce fungují,
jaké cíle plní – proč druhý křičí
(cítí se osamělý, ponížený, přehlížený?)
a proč já reaguji, jak reaguji
A pak přestat reagovat a pár měsíců
si pobýt ve svém světě a dohlédnout všech nitek
svého strachu a uhýbavých nebo bojovných
taktik přežití
Pochopit, že svůj svět, včetně svých reakcí
si tvořím úplně sám a rozhodnout se
nepřejímat emoce druhého
…
Rozzlobí se… a já dýchám, vracím svou pozornost
zpátky k sobě, nevpíjím se do druhého
a uvědomuji si, že mně se chce myslet na jiné věci,
že ve mně bouře není a požádám partnera,
aby svůj první nával emocí překonal sám,
že si spolu promluvíme později
…
A to bude první krok na cestě
k dospělým hranicím psychiky,
k vlastnímu vnitřnímu prostoru, který není
neustále pronikán „zlými dospělými“
První účinný krok na cestě
ke zralé komunikaci a emoční stabilitě
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz