Proč námi tak otřásají partnerovy emoce
Tady je jeden z možných scénářů:
Představte si situaci, kdy dítě žije
jen s jedním rodičem
Anebo sice žije s oběma,
ale upíná se jen k jednomu, protože
druhý rodič nefunguje
- buď je krutý, nepřítomný
anebo slabý, a tak vždy souhlasí
se svým dominantním partnerem
a dítě nemá zastání
...
Pokud se dítě nemůže spolehnout,
že ho v případě nespravedlnosti mámy
táta podpoří (anebo naopak),
pokud tu neexistuje
vyrovnávací funkci druhého rodiče,
(třeba i proto, že se rodiče dohodli,
že budou vždy krýt jeden druhého),
je dítě prostě jen vydáno osudu
bez jakékoliv odvolací instance
...
Ocitá se téměř v pozici nevolníka,
jehož volný pohyb, sebeúcta, přežití
závisí na jeho pánovi
....
A tak se začne snažit prostě nějak přežít
Potřebuje co nejvíc poznat svého pána,
emočně se na něj naladit,
předjímat jeho nálady a přání,
INTENZIVNĚ VNÍMAT
JEHO REALITU
a zařídit se podle toho
Jeho vnímání sebe sama,
svých potřeb a práv,
svého vnímání spravedlnosti,
se stává druhořadým, nedůležitým
...
Vezměme si příklad muže,
který byl zcela závislý na matce,
protože otec byl tvrdý, slabý nebo lhostejný
Taková konstelace mu neumožní
spojit se s otcem, se silou muže
a zůstane máminým chlapcem
Ji se musí snažit uspokojit,
její nálady moderovat,
její potřeby pomáhat saturovat,
aby tu pro něho někdo byl
...
Psychicky se nikdy od matky neodpoutá
Přesněji řečeno, neodpoutá se
od dětského modelu vnímání
Ztotožňuje se s realitou matky,
je jako její spojená nádoba
A tento obraz pak přenese
na svou manželku
...
Dále bude „matčiným chlapcem“,
kterým smýkají cizí, partnerčiny, nálady
Pokud bude smutná nebo vzteklá,
prostoupí ho stísněnost, bude se snažit
ji utěšit anebo ustoupit,
cokoliv, jen aby se cítila lépe
Pak se bude cítit dobře i on
Je totiž zcela prostupný,
nenapojený na něco stabilního uvnitř sebe,
takže stejně jako ho negativita partnerky
stáhla dolů (Je naštvaná, hrůza, ach ne, proč?),
náhlý obrat v její realitě ho ukonejší
a on se může zase cítit dobře, úlevně
a splývat vedle ní dál
...
Později se v něm samozřejmě zvedne
vlna odporu a začne se ženě odcizovat
nebo se jí mstít
...
Máme v sobě tyto dětské vzorce
Celý život na nich plujeme, jen tak ze zvyku
Potřebujeme si uvědomit, že už nejsme děti
Už na druhém nejsme závislí,
nepotřebujeme ho k přežití
(Neměli bychom ho potřebovat,
jinak ve skutečnosti dětmi jsme)
...
Ačkoliv je příjemné mít vedle sebe
spokojeného partnera, musíme mu umožnit
cítit se i nespokojeně, nechat mu jeho realitu
Odpojit se, nesplývat tolik, poodstoupit stranou
tak, aby partner nebyl těžištěm mého vnímání a snah
Udržet si svou náladu, uspokojit své potřeby
Přestat tolik oceňovat svou empatii k druhým
a začít pěstovat vnímání sebe
...
Jakmile s tím začnete, začnou se dít věci
Stísněnost se může nejdřív ještě zvýšit
Mohou taky nastoupit pocity viny
a k dovršení všeho, objevíte v sobě vrstvu
velmi neuspokojivé prázdnoty
Celý život jste prožili „ve světě“ druhého
a váš vnitřní i vnější svět zejí prázdnotou
...
Je to velmi zneklidňující pocit,
ale odolejte vábení
znovu se přilípnout k někomu,
kdo vám prostor vykolíkuje svými
příkazy, náladami, svou agendou
To už je za vámi
Už se nepotřebujete definovat
splýváním nebo odporem
Hledejte svou vlastní cestu
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz