Setrvávání v naštvanosti je projevem dětskosti
Zlost je jednou z možných reakcí těla a mysli
na okolnosti, které neodpovídají naší představě
Už maličké dítě, pokud není jeho aktuální potřeba
včas uspokojena, přejde od vrtění, volání, protestu,
až ke vzteku
...
Je bezmocné a hlad, samota či nepohodlí
způsobuje, že se načechraná realita
mléka, tepla a sdílené blízkosti
stává studenou, bolavou, smrštěnou
Zkouší uhnout, zavinout se do sebe, zmenšit,
ale nepomáhá to, a tak se v zoufalém pokusu
roztáhne, zvětší a křičí
Dovolává se svého práva
...
Uplyne dvacet, třicet, čtyřicet let
a tento mechanismus funguje stále stejně
Vždy, když náš, často chabý,
pokus o seberegulaci
selže a cítíme bezmoc a bezvýchodnost,
podnikneme zoufalý pokus být viděni a slyšeni
a uspokojení si vynutit
...
Naše potřeby už ale nejsou tak logické
a přímočaré, jako potřeby malého dítěte
Výchovou jsme na sebe nabalili mnoho
požadavků a fóbií svých rodičů
a další si vytvořili
...
Když jsem naštvaný, je to pravděpodobně proto,
že daná věc štvala moje rodiče a já jsem léty
vstřebal jejich rigidní postoj (k hygieně, pracovitosti,
odpočinku, vztahům, výchově dětí, penězům... )
Další možností je, že jsem naopak ve vzdoru
a štve mě to, co rodiče uznávali a dělali
(a teď to vyznává a dělá můj partner)
A pod tím vším je samozřejmě ještě skrumáž
opuštěnosti, studu a ponížení, které si v sobě nesu
a které mi můj partner zrcadlí
...
V naštvání je vždy skryta bezmoc dítěte,
kterým jsme byli
Neprocítěná výchova, která nevnímá
emoční a myšlenkový svět dítěte,
působí smrštění a bolestné neporozumění
prakticky na každém kroku
Jemnější potřeby jsou chronicky neuspokojeny
Názory a postoje jsou vnucovány
Životní styl je vnucován
...
Když jsme naštvaní, přehráváme pak,
jak svou dávnou vlastní bolest z deprivace, tak
metody svých rodičů – necitlivou nesnášenlivost
a prosazování vlastního pohledu
(opět raději připomenu, že tak činili nevědomě)
...
Naštvání, pokud je nástrojem, ke kterému se
pravidelně utíkáme, už není onou zdravou
dávkou agrese životaschopného tvora,
je naopak projevem slabosti
Podobně jako je jalovou cestou sebelítost
(mix mezi smutkem a naštváním,
mezi bezmocí a falešnou nadřazeností),
tak i chronická naštvanost je onou
falešnou mocí
...
Zlobit se na partnera, nemá smysl
Vše, co máme ve svém životě, jsme si
den po dni, tisíci malými rozhodnutími a činy
poskládali, vytvořili jsme stavbu
Vše je naše rozhodnutí
Trpím ve vztahu?
Ano, protože nejsem dost zralý a beru si
jednání partnera osobně a hranice nastavit neumím
Anebo nejsem dost zralý a nezávislý,
abych se mohl rozejít
Řešení? Nevraživost k partnerovi
...
Opakovaně se v podobných situacích zlobit
a u toho setrvat, je ztráta času
Je to vyhýbání se akci
Dospělý člověk nehledá, kde je pravda
a komu přidělit vinu, ale hledá řešení
...
Vnímá naštvanost a říká si: Teď jsem dětský.
No dobrá, pojďme to využít, třeba je to
příležitost k růstu, podíváme se tomu na zoubek.
Zkoumá, kde leží jeho dávná zranění,
která mu neumožňují danou situaci prostě jen
přijímat, bez silných emocí,
zkoumá, proč si bere věci osobně
Soustředí se na postupné oslabování
vnitřních konfliktů, nefunkčních přesvědčení,
která mu brání se za sebe sebevědomě
a bez dramatických emocí postavit
a být aktivní
...
Až se příště přistihnete při naštvanosti,
položte si otázku:
Přemýšlím a vkládám teď energii do řešení
anebo do sebelítosti, odporu nebo útěku?
A přesměrujte svou energii k úkolu pochopit,
co se ve vás v té chvíli doopravdy děje
a autenticky, bez obviňování,
jednat
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz