Snaha nevadit

Někteří z vás možná znají ten pocit:

Jste v supermarketu u pokladny

Pokladní odpípává bulvy, stonky a balíčky

a ve vás roste stres

S nuceným klidem na povrchu

a šplíchající panikou uvnitř

se pokoušíte strhnout světový rekord

v přesunu nákupu do tašky

Peněženku v pohotovosti, abyste

maximálně spořili čas, ale... běda,

zadrhnete se, koruny a dvoukoruny

vám opticky splývají, čas běží

....

A ONI ČEKAJÍ

Stojí a dívají se na vás

ZDRŽUJETE

Jako tolikrát v dětství, když jste

nemohli dojíst kotel polívky

a zadrhli jste se u šněrování botek

...

Jste s partnerem v kuchyni

On nebo ona vaří, ale i vy potřebujete

k dřezu, potřebujete pít nebo jen projít

A náhle vám zrudnou tváře, cítíte se malí,

snažíte se vadit co nejmíň, proklouznout

Možná u toho zaševelíte něco jako:

„Jen tohle a už ti odsud vypadnu,

nebudu se ti tu motat.“

Bojíte se... VÍTE... že VADÍTE

...

Nevědomé, reaktivní rodičovství

vytváří v dětech trvalou pohotovost

Rodiče nedokážou zvládat vlastní předrážděnost

a distribuují vinu

A děti (v budoucnu dospělí)

prožívají poplach pokaždé, když udělají něco,

co by jen náznakem mohlo druhému vadit

...

Ze všech sil se snažíme nevadit

a zároveň tento virus roznášíme dál

Integrovali jsme daný princip, máme pro něj

přepevné neuronové spojení:

ZDŽUJU, PŘEKÁŽÍM, VADÍM - JSEM HROZNÝ

A stejným pak častujeme druhé, protože:

„Když já se tak pekelně snažím, musí se

úplně stejně snažit a bičovat i ostatní.“

A běda tomu, kdo by se nám

(ve chvíli, kdy v nás nepřevažuje strach

a máme zrovna sílu se zlobit)

opovážil přeložit stéblo přes cestu

Ve stresu a netoleranci jsme vyrostli

a stres a netoleranci šíříme

...

„Ty jsi první, s kým můžu být v kuchyni,

s kým můžu vařit,“ řekl mi můj partner

Jak je to možné?

Oba máme převažující program NEVADIT,

takže se neretraumatizujeme příliš

a zároveň jsme už vykonali dost práce

na přeměně starých programů

Naše psychika už se odvažuje ven

z komfortní zóny, nenakládá si

tak obrovská omezení

Mizí strach, odsudek sebe, a tím

i odsuzování druhého

...

I tak občas přijde slabá chvilka

a já se ptám: Bude ti vadit, když... ?

A on odpovídá: Byla bys tak hodná

a mohla mi chvíli vadit? Jen tak si

- při pondělním odpoledni -

„zavadit“? ☺

...

Najděte v sobě tu starou obavu,

vytáhněte ji ven

Mluvte o ní, vtipkujte, buďte s ní otevřeně

a ona postupně zeslábne

A zároveň si prociťujte, co byste

cítili v emocích, v těle, co by se odehrávalo

ve vašich myšlenkách,

kdyby k vám kdysi rodiče

přistupovali měkce a s pochopením

Doslova si touto optikou znovu prožívejte

jednotlivé situace vašeho života

...

A po čase se váš svět a lidé v něm promění

- začnou reagovat měkce a s pochopením

Nejdříve to dojatě opláčete a postupně

už si nebudete umět představit

nic jiného

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz