Nesvoboda v nás
Jsme děti průmyslové revoluce
Potomci lidí, padajících únavou a nudou
u montážního pásu
Dětí, nucených k nehybnosti
ve školních škamnech
březovou metlou
…
Jsme už tak zvyklí na donucování,
že bez něj nemůžeme žít
Stali jsme se na něm závislí
Nemáme přímou zkušenost
s mírou svobody, kterou člověk
může mít
Spokojeně pracujeme pro zaměstnavatele,
vykonáváme příkazy, které okořeníme
špetkou kreativity, které je stěží na prst
a už se cítíme jako kreativci
…
Zodpovědnost za svůj život,
za průběh svých dnů, za svou obživu,
za výchovu svých dětí
svěřujeme do rukou jiným, „povolanějším“
Dobrovolně se přizpůsobujeme
požadavkům školy, nepřemýšlíme
Jsme málo aktivní v hledání pravdy
o tom, co jíme, pijeme, oblékáme
„Léčíme se“ pilulkami a sirupy,
jejichž složení a účinkům se
nijak zvlášť nesnažíme porozumět
…
Nechápeme dokonce ani logiku
fungování našeho rodu
Jsme příliš otupělí, přijímáme, co je
…
Málo se ptáme, málo zpochybňujeme
Vždyť ta dnešní společnost se zdá tak pokročilá,
soudržná, vypulírovaná
…
Máme psychiku námezdních dělníků,
už si to ani neuvědomujeme
Tak málo věcí v životě si opravdu zgruntu
rozhodujeme sami
Jen občas přijde nějaká křižovatka a
hned poté nás zase spolkne nějaká organizace,
někdo, kdo „ví“, kdo se o nás postará
…
A nakonec začneme donucovat sami sebe
Systém to naučil naše rodiče a oni to naučili nás
„Musíš si zasloužit“, toť naše mantra
Můžeš, až uděláš, až si vydřeš
Dřív nemáš právo si polevit, být šťastný
…
„Teď ne, až dojíš, až si uklidíš… a až já
uvařím, uklidím, až udělám cokoliv, abych
se vyhnul/a tvým dětským nárokům na
tvořivé, chaotické, spontánní, vřelé bytí spolu,
potom to možná na chvíli zkusím,
až se k tomu donutím, až mě k tomu donutíš,“
říkají nám rodiče, nahlas či v duchu
…
„Až dodělám tenhle projekt, vystuduju
další školu, vydělám peníze, pojistím si
tohoto muže, až budou děti velké...“
říkáme sami sobě
…
Jsme zvyklí na přežívání, útěky,
prokrastinujeme,
protože podvědomě víme, že žijeme
ve vězení a nebaví nás to
A pak ve chvíli, kdy konečně můžeme
chvíli žít, jen tak být a tvořit okamžik
se svými blízkými
- právě tehdy neúnavná logika našeho
donucovacího nastavení prohlásí:
„Nemůžu, už dlouho s něčím prokrastinuju
a právě teď to (spočítat daně, vymalovat, uklidit)
musím udělat.“
…
Princip je jasný
Bytosti, které jsou odtrženy od své kreativity,
od zodpovědnosti za sebe,
od vědomí, že jsou schopné
se kdykoliv mnoha způsoby zaopatřit
a svobodně propojit s druhými,
žijí v trvalých obavách, ve strachu
Tak ovlivnitelné, ustrašené jako děti,
povolně přijímající dogmata o čemkoliv
- zdraví, školství, migrantech…
…
Přestaňme opakovat cizí názory
Přestaňme hledat silné osobnosti,
ke kterým se přimknout
Začněme spolu více mluvit, ptát se,
partnersky diskutovat, jako rovný s rovným,
ať už je tím druhým kdokoliv, třeba „stát“
Sdělujme si své pochybnosti o stávajícím
stavu věcí a hledejme cesty
ke svobodě a ke štěstí
…
Je čas začít žít a dělat právě ty věci,
na které nikdy není čas
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz