Distribuce viny

Včera se tu mimo jiné

diskutovala opět otázka viny

Na tomto blogu se scházejí lidé,

kteří už většinou vědomě nenasazují

rodičům psí hlavy a jsou obecně

pro odpuštění, anebo dokonce vnímají,

že odpouštět není co, protože

něco jako objektivní vina

neexistuje,

byť subjektivně ji umíme procítit,

a jak! J

...

Já k těmto lidem patřím

Věřím, že každý člověk dělá to nejlepší

v souladu se svým morálním kodexem

a tento kodex si nevybral, prostě

vzniknul působením mnoha vlivů,

většinou v jeho dětství a dospívání

...

Pokud jde o naše rodiče, pak je také

potřeba zmínit množství energie,

které měli k dispozici, protože

při jejím dramatickém poklesu

(či trvale nízké hladině)

se probudí instinkt přežití a takový rodič

potom dělá jen nezbytné minimum,

přičemž v jeho energetické dimenzi

je to pořád nesmírně moc

V podstatě téměř vždy na hranici sil

...

To nejdůležitější, o čem bych se ale

chtěla zmínit, je to, že své rodiče

a jejich postoje a aktivity

v našem dětství,

nevidíme objektivně

Nechci sem vnášet psychologické pojmy,

ale možná pomůže, když aspoň napíšu,

že si nepamatujeme mámu nebo tátu,

jací skutečně byli, ale jakýsi „komplex“

vlastností, které se nás nejvíce dotýkaly

a které jsme si pro zapamatování „vybrali“

(není to skutečný výběr, funguje to samočinně

a řídí logikou dané rodinné situace)

...

Proto, přes filtr dávného dětského vidění,

mohou rodiče vypadat buď jako

idealizovaní bohové, bezcitná monstra

anebo jakési napůl vymizelé bytosti

s neurčitými konturami

Většinou je to obrázek velmi

vzdálený od pravdy

...

Mateřský (otcovský) komplex

v našich hlavách je zjednodušená,

placatá karikatura, vzniklá

z jednorázově či opakovaně prožitých

emocí a závěrů, které dostaly

v psychice dítěte význačné místo

Nebývají objektivní a léty se často

stávají ještě méně pravdivými

- to jak si naše mysl hledá

ve svém okolí a životě důkazy

pro potvrzení své teorie a posiluje

jednostrannost svého výběru faktů

...

Ve skutečnost byli naši rodiče většinou

maximálně vyčerpaní,

v dětství nerespektovaní a v dospělosti

ponížení lidé, pro nás netransparentní

a tudíž nepochopitelní

Lehce propadali do paniky, která

dítěti připadá jako děsivý výlev emocí

namířený proti nim

Ale i rodiče jsou uvnitř, ve svých

neléčených částech, dětmi a když

jdou do silných emocí, je to proto,

že ve svých dětech vidí vlastní rodiče

či podobně nepříjemnou projekci

V těchto chvílích nejsou velcí a zlí,

ale malí a ustrašení

...

Co si většinou naše mysl nepamatuje

anebo tomu nedává žádnou prioritu, je,

že KDYKOLIV byli máma a táta

v lepší energetické pohodě a nebyli právě

retraumatizovaní,

byli hodní a snažili se

A v té chvíli byli sami sebou, těmi lidmi,

kterými si pro nás přáli být

Tyhle chvíle by měly vládnout

našim psychickým komplexům,

které se jmenují MÁMA a TÁTA

Tohle bylo to pravé, pravdivé jádro

našich rodičů

...

Kdo z nás to dělá?

Kdo je toho skutečně schopen?

...

Hledejme pro své rodiče KAŽDOU

polehčující okolnost, kterou dokážeme

ze záhybů svého mozku vydolovat

(aniž bychom v té chvíli kyvadlově

přesunuli „vinu“ směrem k sobě)

Odpouštět není co, to je jen pozůstatek

programu oběti a touha vypustit

zbytek ublížené energie a

„morální nadřazenosti“

Stačí rodiče jen

do hloubky pochopit

...

Takhle přemýšlím o vině

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz