Komunikační hroty a hrany

Pokud vám rodiče v dětství nevštípili

zásady zralé mezilidské komunikace,

pravděpodobně jí také nevládli

a vaše rodina fungovala ve starém, dobrém

módu prostého přežití

Když jste byli pod stresem, upadali jste

střídavě do stavů

útoku, útěku nebo ochromení

…

Každý člověk má přitom svůj registr

dostupných reakcí poskládaný

trochu jinak

Někomu leží na polici ve výšce očí

čistý hněv, slepá agrese

Někdo tam má sebelítost

smísenou s potlačovaným hněvem

Jiný čistokrevný strach a rychlý ústup

Další tam má položený želví krunýř,

ale když situace sedne a donutí ho

stoupnout si na špičky, objeví někde vzadu

i poněkud zaprášený hněv

…

Nepohodlně se žije s chybějícími

mapami pro život mezi lidmi

V reálu to pak vypadá tak, že dva

spolu sedí, třeba na umělohmotném

obědě v Ikei, mlčky jedí a roste v nich

napětí z nutnosti dohodnout se

na výběru skříně

Cítí tlak a ten jim připomene všechny

tlaky z dávné minulosti

Zoufale hledají správnou reakci

a tlak roste…

…

Ha, muž právě cosi vytáhl z police

v kartotéce své hlavy

V očích se mu zrcadlí všechny dětské prohry

a žena už tuší, že se začne pasovat

do trpitele, zatím v rezignované verzi,

později se možná dostane do ráže

…

Žena zoufale hledá trochu pevné půdy

pro nutný dialog

Tady je něco! Ale je to jen program

naštvané oběti, ne nepodobný

programu partnerovu

(„Ach jak je otravně přecitlivělý!“)

Pak se v ní odkudsi vzedme vlnka strachu

a napadne ji, pro sichr, vzbudit trochu lítosti

(Podívej, jak jsem smutná a slabá…)

Ale to už ten nápad z ringu zase vytlačuje

sumista otrávenosti (Proč to on tak dramatizuje?)

Nakonec už je chaos moc velký a ona

se odpojí a začne si prozpěvovat spolu

s Ikea ampliónem, což on vyhodnotí jako

její nezájem o jeho agónii

…

Prostě se potkali a založili rodinu

dva lidé z nefunkčních domovů

Mluvit spolu umějí, jen dokud není stres

Jakmile dojde na různost názorů,

propadnou do dětství a očekávají,

že se nedomluví, že budou nepochopeni,

odsouzeni, znevýhodněni… a že si budou

muset místo pro život vybojovat

anebo si ho nějak slepit uvnitř sebe

bez rozhovoru a vyjasňování s druhým

…

Neznají pocit, že vše je bezpečné, že jde

jen o to vyjasňovat si nejednotnosti ve vnímání

Právě rodiče totiž učí děti zorientovat se

v sítích mezilidských vztahů a jsou jejich

prvními překladateli emocí

„Vidím správně, že se teď zlobíš?

Zdá se mi, že bys si přál…“

…

Pokud namísto toho rodiče děti jen okřikovali

a požadovali „průměrné chování“

(nekřič, mluv normálně, nevztekej se tolik…),

tyto děti, když dospějí, nemají ani

psychickou odolnost, ani nástroje, jak

řešit konflikty

Umí se jen přetlačovat, utíkat, ustrnout,

litovat se a odsuzovat

…

První pokusy o zralejší komunikaci

jsou pak nesmírně náročné

Například žena už nechce útočit, ale nedokáže

zatím nechat věci být, stále cítí, že musí

okamžitě, aspoň nějak, reagovat

A tak může její první krok spočívat

v nahrazení „hrotů hranami“

…

Už nepůjde do boje, do hádky… ale partnerovi

namísto toho řekne: „Zdá se mi, že se cítíš

přetížený, protože jsi tento týden dělal

dětem svačiny.“ A chtělo by se jí dodat postaru:

„Tak je to vždycky – vyneseš koš a hned

máš pocit, že v domácnosti děláš všechno.

Já připravuju svačinky celý jejich život a taky

za to nechci metál.“ Namísto hrotu ale použije

hranu, náznak vlastní hranice:

„Děkuji ti za to. Já celá léta miluju ta rána,

svačinkování, ale teď jsem nestíhala

a moc jsi mi pomohl.“

…

Potřebujeme denně pracovat na rozpojení

těch starých autopilotních dvojiček:

Druhý si stěžuje = myslí si, že jsem špatný

Druhý neplní má přání = je špatný

Různost názorů = bude zle

A rozšiřovat mapu zdravějších reakcí,

testovat je a postupně sílit

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz