Plachost

Proč jsem tak plachý?

Proč, i když vím, že jsem dobrý,

vyčkávám a cítím úzkost,

jestli mě lidi chtějí, jestli je bavím?

…

Často proto, že v dětství máma (rodiče)

nevzbuzovala dojem, že tě ráda vidí,

že ji bavíš

…

Jak to? Pamatuju si přece, že mě

občas objímala, pusinkovala,

četla mi pohádky!

…

Ano, když měla zrovna chuť a energii

nebo když to měla v plánu

Ale energie jí často docházela

(častěji ji neměla, než měla)

a pak neuměla být transparentní

Neuměla ti v klidu vysvětlit, co se děje,

ujistit tě o tvé hodnotě

a jen si obyčejně vzít čas pro sebe

Reagovala podrážděně, buď tě rovnou odmítla

anebo se do hraní nebo povídání nutila

Občas už jen pohled na tebe, jak se blížíš,

jí dokázal vzít náladu

A cos už nedokázal pochopit vůbec,

s jinými (dospělými) lidmi se smála

a možná byla milá i na jejich děti…

…

Rodiče se ti věnovali jen, když se jim chtělo

Pokud se jim nechtělo, nepřišla neutrální reakce,

ale rovnou něco nepříjemného

A tak je pro tebe i v dospělosti nadlidsky těžké

jen tak, bez důvodu, přijít za druhým člověkem

nebo se vmísit do hovoru

Je tu návyk na vyčkávání, poraženeckou náladu

Může to zajít tak daleko, že nejsi aktivní

ani v situacích, kdy druzí očekávají tvou pomoc

Ale ty je jen nechceš obtěžovat svými nabídkami,

svou přítomností, svou existencí

…

Naši rodiče nevěděli, co dělají

V dětství s nimi zacházeli stejně, nic jiného

neznali, neměli mapy pro zralé rodičovství

Neměli kapacitu pochopit, že v rodičovství

nejsou pauzy, že dítě nemůže ani minutu

žít s tím, že je na obtíž

Jak devastující je myšlenka, že

jeho existence, potřeby a přání

vzbuzují u druhých znechucení

…

Mnoho z mých klientů jsou milí, krásní,

chytří, úspěšní, bohatí lidé

a přesto je pro ně mimopracovní kontakt

s novými lidmi noční můrou

I já si stále ještě občas vizualizuji

a v těle prociťuji maminku, která se na mně

dívá s rozzářenýma očima, odkládá

vařečky, naběračky, cedníky

a bere mně na klín

Která dokonce i když přijde návštěva, říká:

Boženko, někam si sedni a počkej chvilinku,

Ivetka mi ještě chce něco dopovídat

Nebo: Všichni poslouchejte, Iveta nám chce

něco říct

…

Vím, že kdyby věděla to, co dnes vím já

a mohla se o sebe postarat tak,

jako se o sebe dnes starám já,

tohle všechno by dělala

Vím, že mě milovala, zbožňovala

a že sama byla už od dětství

přetěžovaná a odmítaná

…

A tak dnes dělám mámu sama sobě

Dobře spím, jím, dopřávám si radost

a čas pro sebe, dělím si úkoly s okolím,

vizualizuji Ivetku s ideální maminkou

a cítím, jak vzduch kolem mě sládne

V hrudi cítím blažený úsměv malé Ivetky,

která je pro maminku středem světa

Miluji svoji mámu, děti, partnera,

přátele, klienty, sousedy

a jsem stále aktivnější

Moje plachost mizí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz