Telepatuj, co chci
„Jak mohla tohle říct? Vždyť musí vědět,
že mi tím ubližuje!“
„Proč si maže tak tlustě máslem, proč
nevypíná světlo… vždyť je to škoda!
„Jak může ignorovat naše výročí?
Nezáleží mu na mně!“
„Proč mně jen tak nechytne za ruku,
nepřitáhne k sobě, jako správný muž?“
…
Tyto a podobné věty jsou
pozůstatkem myšlení batolete
Batole žije ve značné symbióze s mámou
Samo se sice už vypravuje na malé výpravy,
začíná říkat své NE a NECHCI,
ale stále očekává, že budou s mámou ve shodě
Nadále potřebuje zažívat ono slastné plynutí,
kdy se dívám mámě do očí… usměju se, usměje se
Ukážu prstíkem, máma se podívá
Zasměju se, máma se uchichtne
Zapláču, máma vzdychne
Fascinovaně něco obracím v ručce
a mámin hlas říká:
Co to tady máme, to je ale zajímavé,
chceš s tím bouchnout, cinknout, zatočit…?
Jsme spolu, v harmonii, pohlceni okamžikem
…
Batolátko se dál vyvíjí
Hrajeme si
Jezdí po podlaze s koníkem, zatímco máma
chce nabídnout něco dobrodružnějšího
Postaví komín a říká: „Podívej, na komínu je čáp.“
„To nedělej!“ zahučí dítě
„A co mám dělat?“
„Hrát,“ řekne dítě a dál jezdí s koníkem
Máma, znejistělá, vezme půl komínu,
postaví překážku a řekne: „Koníku, hop!“
„To nedělej!“ zlobí se už dítě
„A co mám dělat?“ ptá se máma
„Hrát.“
…
V dítěti se odehrává zázrak vývoje
Chce dělat věci samo, řídit si je a zároveň
stále potřebuje plné zapojení mámy, chce být
spolu s ní pohlceno okamžikem, plynout
Hraje si s koníkem a chce, aby si máma s ním
hrála s koníkem, nějak, tak aby to odpovídalo
jeho momentálnímu emočnímu naladění a
nejasnému toku myšlenek (či spíš jen pocitů,
jak v ruce cítí koníkův plyš a pohyby své paže)
…
Máma se brzy cítí frustrovaná a řekne něco jako:
„Já nevím, co mám dělat, tak si hraj sám, když
se ti nic nelíbí.“
Odejde anebo dítě odláká k něčemu strukturovanějšímu,
aby se vyhnula úkolu věštit touhy dítěte
…
Neumí totiž dostatečně zpomalit, zažívat
„neúspěch“, doptávat se a pomalu budovat
empatii a komunikační schopnosti dítěte
Potřebovala by říct třeba:
Má ten koníček hlad? Chce papat?
A když by odpověď zněla ano, mohla by se zeptat:
Co rád papá? A nabídnout pár možností:
trávu, pampelišky, dům (smích)…
A dali by koníkovi najíst
A pak zas třeba: Chce koník běhat, honit se anebo
je to mazlík a chce se teď přitulit, mít svoji postýlku…?
A zase jsou chvíli ve shodě
Máma „staví vždy jen jedno další patro“,
navazuje na to, co se děje a učí dítě, že druhý neví
a porozumění se děje ptaním se, krok za krokem
Později může občas hru řídit máma a dítě
má za úkol se doptávat
…
Pokud v dítěti tuto kompetenci nevybudujeme,
vybavili jsme ho do života dvojí výbavou:
1. Stále si, po batolecím způsobu, myslí, že ideálně
by druhý měl pochopit, na co myslí, co si přeje. ALE
2. Zároveň je naprogramováno na zklamání.
Tudíž nic neříká, druhému nevysvětluje, co by
potřeboval (každopádně ne neutrálně a krok po kroku)
a žije si uvnitř své „oprávnění“, zahořklost, zklamání
či hněv
…
Ujasněte si, jestli je váš koník mazlík a
co rád papá
A říkejte to partnerovi, hezky
Vždy jen jedno patro postavené na tom,
co partner už ví a chápe... pauza, naladění se
na sebe, a další patro
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
Seznam podzimních kurzů najdete na www.ivetahavlova.cz. Doporučuji zejména svůj tříměsíční transformační kurz Zralá komunikace. Nejde samozřejmě jen o nácvik komunikačních situací, ale hlavně o hlubokou vnitřní proměnu, která nové postoje umožní.