Plná náruč života

PLNÁ NÁRUČ ŽIVOTA

Muž mě obdaroval kyticí obřích lilií. Zrána, po našem včerejším štědrém večeru. Skvostná, těžká, po cestě z Holandska ještě stále ostře chladivá, náruč květů. Žíhané zvony a zvonky. Drobná, semknutá poupátka, šťavnatě zelená jako mladá rosnička. Zralejší poupata se zardělými tvářičkami. Trumpetky s kouzelně rozevřenými špičkami ve tvaru princeznovské korunky. Do široka rozvité sukně i to, co je v nich. Pestík, lákavý, líbezný, poprášený pylem. Za pár dnů svůdně lepkavý. Srdíčka pestíku. Život, plný, kouzelný, vášnivý, růžovofialový, naducaný pylem, oranžové spousty na tyčinkách, snad kouzlem statické elektřiny, voňavý pudr. Dráždivé i podezřelé hrbolky, výstupky a třepení hluboko v jícnech květů, hluboká obava v našich srdcích, že výstřední krása je masožravá. Plná náruč života. Ten těžký parfém dob dávno minulých. Lilie, které se objeví vždy, když jedna etapa mého života končí, když se přežije a já se znovu rozhlížím a k mému srdci začíná doléhat hudba. Tóny a sladké pauzy, které začínají pracovat hluboko uvnitř kdysi něžného bochánku mého světa. Světa z medu a vanilky, který se na patře rozplýval jako máslo, ale léty se poněkud zdrcnul a zhutněl. A teď se znovu začíná jemně otřásat a vrásnět, až se nakonec rozskočí a rozprostře jako Aladinův koberec do všech stran závoji hvězd, možností a vůně neznáma. Jako kdysi v mém novém dvousetmetrovém bytě 5+1 hned vedle Staroměstského náměstí, pronajatém za pětník, kde okny foukalo, ve stěnách zely rokle a umývala jsem se v lavorku, ale kde na komodě z Ikea stál ve váze stvol lilií, které opojně voněly novostí života. Jako po šesti letech v Černošicích v nově postaveném domě ze skla a oblohy, prvního ledna, jen já, výhledy na modrou a bílou Prahu a kytice lilií přes půl pokoje, dekadentní a opojná. A teď znovu, v Ostružinové ulici. Lilie a já. Jen sedím a rozprostírám se do všech stran. Nemůžu ji pustit z ruky, ještě ji nemůžu odložit do vázy. Plná náruč života.