Jak si vybíráme partnera a jaké hry hrajeme
Náš partner je slepenec
Musí vyhovět mnoha kritériím, která
podvědomě hledáme
Nikdo se naším partnerem nestane náhodou
...
Partner by jednak měl ovládat kompetence,
které my sami zatím nemáme
Měl by například být schopen
mít ve svém životě řád
Měl by mít sebevědomí
Měl by to umět s financemi
Měl by být společensky zdatný
A tak dále
...
Někdy je ovšem naše touha získat
skrz partnera kompetence pro život
převážena potřebou chránit se před světem
anebo chránit svůj sebeobraz
V tom případě můžeme hledat
partnera, který do společnosti nechodí
anebo má kompetencí málo
a potřebuje naši pomoc
...
Obecně všude tam, kde hledáme
partnera s kompetencemi, které nemáme,
se situace vyvíjí k bodu, kdy se partner
stane jakoby naším rodičem
a my v dané oblasti sklouzneme
do dětské role
...
Partner se schopností, například, udržovat řád
bude v této oblasti stále sílit a my slábnout
Bude řád nejen udržovat, ale možná
bude k jeho nastolení
(úklidu, vyřizování na úřadech, režimu...)
schopen i zavelet
Jisté je, že časem si začneme partnerovu
kompetenci i partnera samotného ošklivit
Tím spíše, že ve své kompetenční nezralosti
jsme si vybrali někoho, z koho daná schopnost
přímo čišela,
což většinou znamená, že jí daný člověk
nedisponuje pouze v rozsahu běžné zralosti,
ale jde o jeho strategií přežití, a je tedy
silně umocněna a spojena s úzkostí či fóbií
Prostě daná oblast musí být ve
stoprocentním pořádku, jinak partner
pociťuje úzkost (maskovanou třeba jako hněv)
...
Pokud jsme při výběru partnera
upřednostnili svůj sebeobraz a zvolili jsme
někoho “slabšího”, než my sami,
nominovali jsme se do rodičovské pozice
Nyní velíme či zachraňujeme my
a zprvu možná sklidíme sladké a vděčné dítě,
které nám vyjadřuje obdiv
Časem však “dítě” začne naše kompetence
nenávidět (viz předchozí odstavec)
Staví se na odpor, trucuje, nespolupracuje
A my sami jsme ze svého “rodičovství” unavení
...
Hraje tu roli také to, že se oba vyvíjíme
Dítě časem oslabí natolik, že už musí něco udělat,
projde fází odporu a poté dalším vývojem
a osvojí si danou kompetenci,
alespoň částečně - a rovnováha ve vztahu
i smysl původního výběru padá
...
Pokud “dítě” ve vztahu nehledalo kompetence,
ale ochranu a alespoň základní úroveň přijetí,
může se v láskyplném vztahu dostatečně zacelit
nejranější dětské zranění daného člověka
... a rovnováha vztahu i jeho smysl
opět padá
Partner prošel vývojem a najednou se vynoří
další neuspokojená potřeba v pořadí:
teď už nechce milující “maminku”, ale třeba
“tatínka”, který ho rozvíjí a zásobí podněty o světě
Anebo, abychom byli optimističtější,
můžeme se ve vztahu vyvinout natolik, že
už hledáme rovnoprávnější, zralejší vztah
...
Často je ale cesta ke zralosti dlouhá,
takže jen hopsáme mezi touhami po uspokojení
mnoha deficitů našeho dětství a tomu odpovídá
výběr našich partnerů anebo alespoň
vnitřní toužení po změně partnera
...
Pokud na svém ozdravení a vývoji opravdu
setrvale pracujeme, a přesto se rozhodneme
ze vztahu odejít a najít si partnera nového,
je onen nový partner od samého počátku
v něčem jaksi méně uspokojivý, než ti předchozí
Už ho nevolíme na základě touhy po zaplnění
obřích děr a tak se nám možná v lecčems podobá
a zrcadlí nám nedostatek našich vlastních kompetencí
...
Možná, stejně jako my, nemá v životě řád
Anebo se přejídá, je nevyrovnaný či občas upadá do apatie
A tady teprve začneme opravdu vnímat, kdo jsme
my sami, co na sobě nemáme rádi a co si tedy
ošklivíme i na druhém
...
A najednou vidíme, že vztahy jsou hlavně
o vlastním sebepřijetí a setrvalé práci
na rozvoji svých kompetencí
a autonomním uspokojování vlastních potřeb
...
Přestaneme toužit po něčem jiném, novém
Odpustíme sobě i druhému jeho dosavadní nezralost
Otevřeně o těchto věcech mluvíme,
vzájemně se inspirujeme v učení novým kompetencím,
které bývá dlouhé a náročné
a spolu, skrz práci s každodenními nelibostmi,
se učíme tomu největšímu umění ze všech:
přijímat to, že jsme takoví,
jací (zatím) jsme
Iveta
www.ivetahavlova.cz