Důležitík a Prostinka
Důležitík škrobeně dosedl do křesílka z trávy a proutí a rozhlédl se. Prostinčin domeček měl až příliš hobití ráz, staromódní obliny, nabílená hlína.
Nebylo tu vzorně uklizeno. Jako by snad paní domu nečekala dlouho domluvenou návštěvu. Sušák s prádlem, hřebínek na stole, jablka v misce asymetricky. Důležitík by nikdy tyto detaily neopominul. Všechno by posbíral anebo alespoň shrnul, odklidil z dohledu, vyhladil k dokonalosti… A ještě ty kočky!
Zavoněl čaj z jablíčka a skořice a s jemným zurčením naplnil dva neladící šálky. Prostinka přistrčila Důležitíkovi ten zvířátkový a vzala si sluníčkový.
„Jak se máš, Důležitíku? Vypadáš, jako bys měl starosti,“ pohladil ho její hlas. Tmavě modré oči se žlutým žíháním, jako macešky, pomyslel si Důležitík, se na něj dívaly s laskavou účastí.
Důležitík ovšem nesměl mít starosti. Tedy, přesněji řečeno, samozřejmě mohl mít takové ty starosti úspěšných. Jako třeba napůl si stěžovat a napůl se chlubit, že má práce nad hlavu. Tak moc je žádaný! Anebo muset dohlížet na stavbu nového třípatrového domečku, protože se ze stavebních dělníčků vyklubala pěkně lajdácká parta. Či lámat si hlavu s tím, kam nejlépe investovat své zlaté bohatství. Věděl ale, že na to se Prostinka neptá, natolik se znali.
Byl unavený, tolik unavený z toho, že nesmí mít obyčejné starosti. Z toho, že i tady v tomhle obyčejném domečku, s vílou, která má korunku z vlasů rozcuchanou jako obilí po bouřce, on musí být ten dokonale uhlazený.
„Bubák,“ mrousknul do chlupů a fousů nejtlustší kocour světa na třetím křesílku. Žlutě žíhaná modř se naklonila přes stoleček a bylo to, jako by opravdu vycházelo po bouřce sluníčko. Prostinka vzala Důležitíka za ruku, usmívala se a jen se dívala.
A něco v něm povolilo, možná dokonce prasklo a pořádně řachlo. Možná by byl raději za jejich obvyklý rozhovor. Byl by raději, kdyby mu kladla ty své prostoduché otázky a pak se podivovala, co on všechno dělá, zažívá a vidí. A trochu by se ošklíbal nad tím, jak ji uchvátí jakákoliv hloupost, jak je obyčejná, jak nedokáže odlišit velké a důležité věci od těch malých, nedůležitých. Taky jak je pomalá a vláčná. A ptal by se sám sebe, jestli je ho vůbec hodna.
Ale už bylo pozdě. Stalo se to, čemu se Důležitík tak dlouho bránil. Zpomalil. Její oči a dlaň zpomalily proud jeho myšlenek a on ucítil sám sebe. Ucítil, jak je celý svázaný tím, že ať je kdekoliv, musí udržovat dekórum. Musí být ten chytrý a úspěšný, nemůže se smát a dělat hloupé vtipy. Jak se vůbec nemůže uvolnit a mít opravdové přátele, protože musí vždy být aspoň patro nad nimi.
A pochopil, jakým darem je být obyčejný. Být sám sebou. Mít jedno, uvolněné, prosluněné já, barevné malými radostmi i starostmi. Ne tři studená, prázdná, viklající se patra.
Natáhl ruku a, ještě ze zvyku, jí zastrčil uvolněný pramen vlasů do zlaté korunky. Zasmál se a fouknul po kocourovi jakési chmýří, snad kousek husího peří, které proplouvalo kolem. Stisknul jí dlaň a řekl: Jak se máš ty, Prostinko?
Iveta