Přijměte emoce a projev své dětské části (a netrestejte se popřením svých potřeb)
Někdy potřebujeme druhému něco říct
a nedokážeme to bez vyztužení se
hněvem či dokonce nenávistí
Anebo nemáme dost sil jednat napřímo
a pokusíme se druhého zmanipulovat
…
Pak si to vyčítáme, stydíme se
a v proudu výčitek svědomí
nebo morální kocoviny,
spláchneme i své pocity a potřebu,
kterou jsme prve, byť nezrale, vyjádřili
…
Pak své pocity a potřeby znovu opomíjíme,
dokud se nevytvoří přetlak
A pak se situace opakuje
…
Jakkoliv prudce č vyhýbavě
vyjadřujeme své potřeby…
Jakkoliv můžeme jednat pohánění
závistí, soutěživostí či jinými
„nepěknými“ emocemi…
potřeby pod nimi jsou reálné
a emoce jen palivem, abychom se vůbec
dokázali dostat
ze zóny dětské bezmoci
…
Hleďte méně na ZPŮSOB, jakým
my sami nebo druzí
vyjadřujeme své potřeby
Méně sebe i druhé odsuzujme
za společenskou nepřijatelnost
emocí či projevu
…
S upřímným zájmem a jemně
se zajímejme o bolavá místa,
ze kterých vyrůstají
…
Ptejme se sami sebe:
Co se ti děje… Ivetko?
Vnímám, že je to důležité.
Tyhle emoce jsou důležité.
Koho ti tento člověk zrcadlí?
Čeho se bojíš?
Co je to úplně nejhorší, co se může stát?
Co potřebuješ?
Co bychom mohly zkusit?
Co je to nejlepší, jak to může dopadnout?
A máme nějaký jiný zdroj, když tohle nevyjde?
Jaký bude plán B?
…
A když to tak cítíme, omluvme se druhému
„Jedna moje část cítila… bála se…
neuměla jsem to v té chvíli říct jinak…“
…
Nejste to celí vy
Nejste ztělesněná nenávist, soutěživost
Nejste manipulátoři, nejste špatní
Jen máte pár autopilotů, jako každý
Iveta