V ZAHRADĚ (O SÍLE LÁSKY)

Amálie zápasila s jistící západkou na zrezivělé brance, musela si k tomu stoupnout na špičky. Už když ji máma poprvé přinesla k dětské paní doktorce, byla podměrečná, menší než jiné děti, a ten "spodní percentil“ populace jí už zůstal, stejně jako nemotornost. Nehodlala to ale vzdát. Posunula si brýle, které jí našišato sklouzly z nosu a znovu povyskočila. Tentokrát se to povedlo. Zavřela za sebou a rozhlédla se. Z moře kopřiv a starých, vrásčitých jabloní tak nějak neurčitě vyčníval malý domek. Vypadal opuštěně, ale Amálka věděla, že jeho majitelé jen odjeli na dovolenou. Maminka jí dala mapku, do ruky klíč a poslala ji zalít zeleninovou zahradu paní, kterou potkala v knihovně. Celá máma! Amálce bylo čerstvě deset. Nebylo dne, aby maminka neřekla: Koťátko, došla mi mouka, zaběhneš mi do Tesca? Anebo Beruško, nemám mléko na palačinky. To už byla pro Amálku hračka. Ale tohle? Udělala váhavý krok a kachle chodníčku se pod ní zhoupla. Něco ji pohladilo po krku. Otočila se, až jí černé copánky plácly do tváře a do krku, ale nikde nic. Jen jablůňka s červivými jablíčky si čechrala listí ve vánku. Obešla dům a zastavila na rohu, zahrada se před ní otevřela. Samá zelená, zelená, červená a fialová, vysoká tráva s vyšlapanými chodníky, ohrady a ohrádky přetékající ven. A ve vzdáleném rohu, schovaný pod střechou dřevníku sud s dešťovou vodou a vedle něj konev. Před konví pavučina obrovská jako záclona a ve slunci duhová. Jedním koncem držela na dřevníku, druhý konec jen tak stál ve vzduchu. Amálka to nechápala. Opatrně ji podlezla. Sud byl zelený, plastový a skoro tak vysoký jako ona. Amálka si k sudu přitáhla kempingový stolek a vydrápala se nahoru. Stolek se maličko zhoupnul. Sud byl po dešti vrchovatě plný, ale stejně musela ponořit ruku s konví až po loket, aby ji naplnila. Ta byla těžká! Amálka seskočila, stáhla k sobě konev, polila se, zachytila v maliní a protrhla pavučinu. Na tričku měla od trnů dírku. Rozhodla se začít nejbližším záhonem. Vytáhla z kapsy mobil a rozklikla fotografii, kde byly na různých místech kroužky a text červeným fixem. Stálo tam například: Černá rajčata, cukety, heřmánek a slunečnice. Následovaly další kroužky, šipky a popisky: Dýně, lilek, ředkvičky, kukuřice. A další: bazalka, tymián, máta, kadeřavá petrželka. V parníku: meloun, papriky, slunečnice. A na kompostu: další meloun. S námahou zvedla konev a zalila slunečnici. Kropicí násadka, která dělá z proudu vody jemný deštíček ji v polovině spadla a tlustý, těžký proud vody trochu zplacatil heřmánek. Ale navíc to na záhon vůbec nestačilo. Bude potřeba naplnit konev tak čtyřikrát. A to byl tenhle záhon ze všech nejmenší! Amálka si povzdechla. Rozklikla WhatsApp a zasmála se bláznivému gifu od kamarádky Míši. Pak se rozvzpomněla, proč tu je a vydala se k sudu. Cestou utrhla a zmačkala měkký list maliníku. Ponořit konev a – hrc! – voda vychrstla hubicí, ale i po straně konve na další část záhonku. „Hšš-šš-šiší“ zašeptal jí najednou těsně vedle ucha nějaký hlas. Polekaně se otočila. Velká slunečnicová hlava, právě tak velká, jako Amálčina, se těžce pohupovala a narážela do suchých listů kukuřice. Takže nic, uklidňovala se Amálka, jen to tu všechno nějak šustí, taky dřevník vrže, okap kape… Odhodlaně popadla konev. „Hšš – Hol-ššiška nešlyší, náš nešly-ší.“ Konev upadla na zem a Amálka s vytřeštěnýma očima hleděla, jak jí zahrada před očima ožívá. „Ššidí nás,“ šustila vysokánská kukuřice a bojovně se nakláněla, kam jí jen hlína dovolila. „Vůbec nás nevnímá,“ řekla zřetelně slunečnice a Amálka netušila, jak ví, že to byla právě slunečnice, ale věděla to. „Jen mě zalila, je mě nějak míň,“ posteskl si meloun. „A já jsem zřídnul,“ zakňoural heřmánek. „Co to je?“ zabrebtala Amálka a instinktivně sáhla po mobilu pro pomoc. Nastalo ticho. A pak začaly kytky mluvit všechny najednou. Amálka nadechla, vydechla a tu si začala pomalu rozvzpomínat. Na dobu, kdy byla menší, vlastně ještě hodně malá. Jak když byla opravdu potichu, kytky mluvily. A taky zvířata, a dokonce i věci. Jednou ji dokonce vesele pozdravila kolem letící mlžná kozlí hlava. Přece se teď, když už je jí deset, nebude bát! Pošoupla si na nose brýle a zeptala se, uvnitř své hlavy: „A proč je vás míň? Proč jste zřídli? Nemělo by vám být líp, když jste zalité?“ A kytky jí začaly vyprávět, jaké to je, když je doma paní z knihovny. Jak je jim veselo, když projde kolem a s radostí se na ně zadívá. Jak to hladí a mazlí, když je zalévá někdo, kdo je má rád, kdo na ně myslí nebo s nimi dokonce mluví. Jak potom rostou a jako by více existovaly. A pak se ujal slova sám královský meloun z kompostu a vysvětlil Amálce, že to, na co se nikdo nedívá, vlastně neexistuje. Že všechno roste a má se dobře, když se tomu věnuje pozornost. Když se třeba dva lidi, například táta nebo máma a dítě, mají rádi, každý den si povídají, hrajou si spolu, je toho vztahu čím dál tím víc, čím dál víc existuje. Ale když spolu třeba jen jedí u stolu, koukají na televizi a večer si řeknou dobrou noc, tak to dítě může mít pocit, jako by pro rodiče ani neexistovalo. A pak začne cítit, jako by ani nebylo. A po čase opravdu vypadá a cítí se jako tělo bez duše a už o tom ani neví. A stejně je to i s každým člověkem. Když sám na sebe málo myslí, když dělá věci mechanicky bez radosti, u toho je hodně na mobilu, tedy spíše ve své hlavě než v těle, tak jako by ten člověk stále méně existoval. Heřmánek byl dokonce toho názoru, že takový člověk může jednou tak zřídnout, až zmizí docela. „Jako okurka,“ špitl rozmarýn. Rostliny zesmutněly, vzduch jako by trošičku zmodral. „Co se jí stalo?“ zeptala se Amálka. Meloun si dutě odkašlal: „Tady cherry okurka měla ještě sestru, každá z nich měla svůj vlastní velký květináč. Zjara chytily plíseň. Opadaly jim listy, každé zbyl jen jeden. Naši okurku si paní dala na schody a každý den, když kolem ní šla pomyslela si: Holka, ty to dáš. Její sestřičku nechala za rohem na chodníčku u okapu, nějak se jí zdálo, že má menší šanci se vzchopit. Zalévala ji, ale pro jistotu se na ni nechtěla tolik vázat, aby ji pak nemrzelo, kdyby opravdu uvadla. Hádej, jak to dopadlo.“ „Jako když ta máma nebo táta dají svému dítěti jídlo a jí s ním u stolu, ale myslí na svoje věci, místo aby si s ním povídali a hráli,“ dovtípila se Amálka. "Nebo tak nějak." Pak dlouho seděla v trávě a o tom všem přemýšlela. Nakonec vstala, přepnula mobil na „měsíček“, aby signál nepoletoval kolem a nenarážel do kytek „jako opilí čmeláci“, jak to meloun popsal. A všechny rostliny zalila. Ke kořínkům, pozorně a s citem. www.ivetahavlova.cz