Vztahové pravidlo: Nezávislost na druhém

Pokud se spolu dva lidé mají cítit bezpečně, nesmějí být na sobě v žádné oblasti naprosto závislí … Začíná to materiální závislostí Žena v naší civilizaci prošla dlouhou cestu oslabování a umělého vytváření závislosti na muži Bývaly doby, kdy se musela prokázat přináležením ke konkrétnímu muži či rodině, jinak nebyla plnoprávným a ctěným členem společnosti Také neměla tu možnost, jako vlčice vyběhnout z nory a ulovit, obstarat si něco k snědku Byla zcela závislá na dobré vůli muže … Není to ovšem tak přímočaré Jsou i jiné typy vzájemné závislosti, než materiální potřeby výživy a přístřeší Pokud je například člověk velmi citově deprivovaný (a svou potřebu nepotlačil, jako se tomu děje hlubokými cestami podvědomí u vyhýbavého attachmentu), potřebuje blízkost druhého tak jistě jako dýchání a dá za to často cokoliv, od peněz, přes poslušnost, až po úplné otroctví … Pokud má vztah dobře fungovat, je důležité, aby se oba lidé snažili zavést do vztahu pojistky proti závislosti na druhém Aby bylo zřetelné, jak důležité to je, dám extrémní příklad Pokud by například byl jeden z partnerů velmi dobře finančně zajištěn a druhý ne, může ten zajištěný darovat druhému větší částku peněz jako pojistku proti závislosti (podobně v minulosti a snad i dnes v některých zemích funguje ženino věno) Nejde tu o princip rovnosti v každé oblasti života (ta je složena jemněji, různými cestami - pokud jeden druhému mnoho dává, je jisté, že na jiné „frontě“ mnoho dostává) Nejde o mechanickou rovnost přispívání, jde o nezávislost a tedy možnost nekřivit se a stát ve vztahu za sebe … V našem příkladu by tedy muselo jít o dar a nesměla by být vyžadována vděčnost, ani úsluhy na oplátku To by muselo být stanoveno dopředu, aby nevznikl jev, který je ničitelem vztahů a kterému říkám „neurčitá zavázanost“, kdy jsme stále určitým neurčitým pocitem dlužníky druhého za to vše, co „pro nás“ činí … V oblasti citové je pak nutné neustále budovat multizdrojovost a neupadnout do „sladké“ a postupně „trpké“ výlučnosti v rámci jediného vztahu … A nakonec, potřebujeme i pojistku v podobě obecné filosofie vztahu Většinou bývá jeden z partnerů (rodinných příslušníků, přátel, kolegů…) „silnější“ ve smyslu třeba i jen nekontrolovatelně a vehementně projevovaných emocí Tady potom poslouží jasně daná a oběma partnery, či všemi členy rodiny, respektovaná pravidla komunikace Tím základním pravidlem vždy je převzetí zodpovědnosti za své reakce, například v tomto duchu: „Moje (silné) emoce jsou jen moje. Tyto reakce jsou součástí mého charakteru, mé minulosti, mého naprogramování z rodiny. S tebou mají málo společného. Reaguji čistě na spouštěč, kterým je typová situace. Přebírám za ně plnou zodpovědnost a vím, že daná situace je ve skutečnosti neutrálním projevem života a člověk s jiným nastavením by v ní zůstal klidný a s rozvahou ji řešil. Mým cílem je tvá nezávislost na mých projevech. Beru na vědomí, že se o sebe postaráš tím, že mě upozorníš, že jsem naskočil na spouštěč, případně z dané situace odejdeš. Já udělám vše proto, abych svou psychiku zreguloval a poté přišel vysvětlit, co se dělo, abych byl pro tebe, a vás všechny, do budoucna srozumitelnější. Počítám s tím, že i ty se budeš zaměřovat na zregulování své emoční reakce a neodsoudíš mě. Rád si vždy vyslechnu tvou stranu vnímání... Já zase tvé reakce přijímám jako součást tvého dědictví a hlásím se k právu upozornit tě, že jsi v emocích, a tedy v minulosti, popřípadě k právu ze situace, dočasně a s pochopením, odejít, (bez přebírání viny či zodpovědnosti za tvůj stav) a tím se o sebe postarat“ ... Toto platí pro všechny typy vztahů, včetně vztahů k dětem, kde je mnohdy mnohem obtížnějším a vysoce tvůrčím úkolem najít způsob, jak dětem poskytnout v rámci pravidel platných pro všechny členy rodiny půdu pro jejich vnitřní a částečně i vnější nezávislost Iveta www.ivetahavlova.cz