Uspokojení skrz druhého (Do čtverečku)

Dítě samo neuspokojuje své potřeby

Dělá něco jiného, než chce a potřebuje,

aby dostalo to, co chce a potřebuje

Pokud uvízneme v tomto módu

"vychovaného" dítěte,

děláme to celý život

Říkám tomu uspokojení do čtverečku

Představte si základovou spodní čáru čtverce

– tah zleva doprava, z A do B = to je moje službička druhému

Odtud jde čára nahoru, z B do C = druhý získává uspokojení

Horní čára zprava doleva, z C do D = dělá na oplátku něco pro mně

A finální čára shora dolů, z D do A = dociluji uspokojení

Není potřeba připomínat,

že se svého vytouženého čtverečku často nedočkáme,

nikdo ho nedokreslí

A v naší duši se na sebe vrší a uhelnatí

torza našich "obětavých" půlčtverečků,

křivd

...

O kolik jednodušší by bylo z bodu A (moje potřeba)

udělat čáru do skutečného B (moje uspokojení)

Jenže k tomu jsme,

díky traumatům a nevhodné výchově, nedošli

Ustupujeme, snášíme kritiku, přehlížení,

někdy i fyzické ubližování

(jedna kamarádka ve fázi traumatické paniky říká:

Ať mi klidně i vybije zuby, jen ať neodchází)

jen abychom od partnera dostali

materiální zázemí, zábavu, pohlazení

Děláme věci, které dělat nechceme,

abychom dostali uznání okolí

Pracujeme pro druhé, plníme příkazy,

abychom získali pocit, že někam patříme

...

Kolik je v tom přemáhání, deformování se, ohýbání

Ale je to pro nás tak obvyklé, tak důvěrně známé,

že o tom vůbec nepřemýšlíme

- Musím dělat, co chtějí ostatní,

protože sám bych se uspokojit nedokázal -

Každý má nejslabší místo své závislosti

nastavené jinde

... Jeden potřebuje materiální zázemí

... Druhý téměř neustálou blízkost partnera

... Další obdiv partnera (bez něj nemá energii),

... Jiný věří, že bez partnera by zdegeneroval intelektuálně

Také závislé zaměstnání je určitým vyjádřením naší dětskosti

...

Výsledkem je, že naše vnímání je zcela vytrženo

z našeho těla

Pluje jaksi kolkolem, přeskakuje z jednoho

chodícího zdroje

na druhý, bere je na špičku jazyka a říká si:

Co tenhle člověk asi potřebuje?

Co bych mohl udělat, abych uspokojil jeho potřebu

a získal, co potřebuji? A co mi on může dát?

Třeba kousek laskavosti, malý úlomek ocenění,

bezpečí, pocit, že nejsem sám...

Jsme stále ve střehu, v tělech druhých

...

Kdo z nás skutečně vnímá sám sebe?

Kolik z nás chodí tempem, které je tělu příjemné?

Kolik z nás dýchá radostně do uvolněně vzpřímeného těla?

Kolik z nás chodí spát s prvními signály těla? A vnímáte je vůbec?

Kolik z nás považuje své potřeby za stejně důležité, jako ty svých dětí?

Kolik z nás denně komunikuje se svými hlubšími sférami?

...třeba s těmi bolavými, ale i radostnými ploškami,

kterým se někdy říká vnitřní dítě?

Kdo své vnitřní dítě vůbec zná? Kdo ho často objímá?

Kdo se jím nechá nadlehčit a inspirovat?

...

Nepotřebujete druhé tak moc, jak si myslíte

Je to jen iluze, vzpomínka na dětský stav mysli

Všechna panika vzchází z mysli

Ti, kdo meditují, vědí, jak už po pár minutách

zaměřených na smyslové vnímání, problémy mizí

V těle je celý váš svět

Poslouchejte jeho signály

Když chce pohladit, pohlaďte ho anebo

si o pohlazení pokorně napřímo řekněte

(nemusíte si ho nastokrát odsloužit)

Když se vám začnou do krku tlačit slova

- třeba, že se bojíte, zlobíte nebo cítíte osamělí -

vyřkněte je, opět pokorně, s vědomím,

že emoce nejsou reálné, že je to hra mysli

... nepolykejte slova,

nenechte se vtáhnout do vnitřního víru

manipulativního čtverečkového myšlení,

jaké by to mělo dopady

pro vaše budoucí uspokojení adresátem

...

Směřujte k samostatnosti,

upřímnosti, pokoře

Opusťte těla druhých

Je na nich výslovně si říct, co potřebují...nepředjímejte

Obydlete své tělo, zabydlete svůj prostor

Směřujte k tomu dělat věci, které jsou příjemné

a smysluplné pro vaše přímé uspokojení

(po přímce z A přímo do skutečného B)

A vaše prázdnota, stav neklidu, očekávání,

pocity křivdy a bezmoci

samy zmizí