Zamilování do života
Malé dítě ještě neví, kdo je a kam patří
Jestli je v pořádku být, kým je
nebo se za to má stydět
Jestli je kolem hojnost lásky
nebo si musí každý ždibec
odpracovat, odposlouchat, zasloužit
Jestli má vnitřní hlas, kterému má naslouchat
anebo je tu všeobsažný katechismus
božích (rodičovských) pravd
a v životě jde jen o to, nasát
přikázání lidí v mocenské pozici
a fungovat podle nich
Jestli ho v hlavním vztahu (v dětství s rodiči)
čeká jen křivda a zklamání,
ale může se sytit vedle (u dědečka a babičky,
v dospělosti u milence)
Jestli má důvěřovat lidem
anebo jestli důvěřují jen slaboduší hlupáci
Jestli si má věřit nebo je bezpečnější
moc nevyčnívat
Jestli je převážně pěkné být naživu
anebo je život dřina a bolí
...
Bohužel, mnoho z nás
si z dětství přineslo poznání, že je potřeba
mít se před světem a lidmi na pozoru
Nekoukat vlevo vpravo a běžet
k nějaké metě na obzoru, kde snad je lépe,
než tady, kde jsem teď
A taky, že nejvíce bolesti
nám způsobují naši nejbližší
...
Jak máme milovat a uvolněně žít život,
když na jeho začátku chyběl onen základní vtisk
- splynutí s mámou, bezpečí, pevné místo
v její laskající přítomnosti, bezpodmínečné přijetí
projevů dítěte a trpělivé vysvětlování
variant přijatelného chování ve společnosti
Pokud bylo dítě často osamělé,
nemohlo se domoci pozornosti a
nepřiměřeně ho kárali,
necítí se bezpečně
Stahuje se do sebe anebo se, úslužně nebo hystericky,
věší na kohokoliv, kdo se namane
...
Krásně to jde vidět v regresích
Jako metafora může posloužit situace, kdy rodiče
odejdou a ponechají dítě samotné doma ve věku,
kdy na to ještě není zralé
Jindy hravé dítě prožívá obrovskou úzkost,
nemůže si hrát, nemůže nic dělat... zalepí klíčové dírky,
leží pod peřinou, ani nedýchá
Děsí se, že se rodiče už nevrátí, že zůstane samo
a zemře anebo půjde do dětského domova
Pak se rodiče vrátí a dítě zvedne hračku
a pokračuje ve hře (někdy po záchvatu úlevného
či zlostně-úlevného pláče)
...
Dokud nejsme v bezpečí
- teď už mluvím o nás dospělých -
nemůžeme si hrát
A pro naši dětskou zraněnou část „bezpečí“ znamená
nebýt sám a být bezpodmínečně přijímán
Z toho zdá se logicky vyplývat,
že pokud čekáme, že takové bezpečí
- tedy trvalá blízkost a bezpodmínečné přijetí -
má přijít z vnějšího zdrojem (především od partnera),
nejsme v bezpečí nikdy
S jednou výjimkou... tou je období zamilovanosti
Pokud jsme oboustranně, šťastně, zamilovaní,
tj. potenciální partner nás bezpodmínečně přijímá
a každou chvíli touží trávit s námi,
zacelí se na chvíli naše prastaré rány,
dítě je v bezpečí a můžeme si hrát
Proto v období zamilovanosti
lezeme do kašen, pouštíme balonky do nebe,
tropíme různé vylomeniny,
jsme zamilovaní do života, užíváme se svá těla,
tvoříme, s novou sebedůvěrou
si povídáme s cizími lidmi, jsme šlechetní
...
A, promiňte, snad neúprosná logika bývalé právničky
mi říká: V tom případě to musí znamenat,
že milovat život, důvěřovat lidem, být dobrý,
šlechetný, radovat se ze svých těl, z každého dne...
... je náš přirozený stav
Stačí jen odstranit umělé překážky,
dosáhnout na pocit bezpečí v sobě
(dospělý člověk ho nemůže čerpat od druhého)
a naše „tovární nastavení od stvořitele“
se obnoví
...
Budeme žít a milovat,
jako bychom si hráli
Už ne jako děti, ale zralí lidé
s hloubkou propastí,
nad kterými jsme balancovali, v očích
A s vděčností za každý den,
který dokážeme darovat sami sobě
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz