Stagnující vztah: zůstat nebo odejít?

Můj článek o hibernaci na některé působil dojmem,

že se pohybuji v rovině úvah: zůstat nebo se rozejít?

Tak to ale není

„Nespokojujte se se stagnací“

neznamená „Odejděte“

Ať je váš vztah jakkoliv vyhořelý,

je takový jen kvůli strachu na obou stranách

opět se přiblížit jeden k druhému a prožívat bolest

Jeden z vás může při pohledu zvenčí

vypadat jako dominantní tyran

a druhý jako submisivní oběť,

ale ten strach je u obou stejný

U „tyrana“ – člověka, který musí stále vítězit,

je strach skrytý, často i před ním samotným,

ale je tam

Tyran je většinou tyranem proto, aby nebyl obětí,

jako v době, kdy byl dítě

Volí jen mezi A a B,

širokou paletu možností, jak se chovat,

ve své mentální mapě nemá

...

Ve stagnujícím vztahu trpí oba,

často ale jeden víc

Například rezignovaný člověk

který už v dětství rezignoval na lásku nejbližších

a vystavěl kolem sebe zeď,

lépe snese vyhoření vztahu, protože ho v podstatě očekává

Jeho partner, toužící typ,

naopak bude trpět vědomě prožívanou deprivací

Může sáhnout k nevěrám, může sklouznout i k rezignaci,

aby znovu zatoužil a udělal chabý pokus

oživit rezignovaného a když se mu to nepovede,

opět sklouzne do svého dětského zoufalství

A dětské zoufalství má obrovské rozměry

- pro člověka, který v dětství citovou deprivací netrpěl,

je rozměr tohoto zoufalství prostě nepochopitelný

...

Většinou vztah stagnuje

a jen v provozním módu přežívá proto,

že takto stagnoval a přežíval,

náš vztah s rodiči v dětství

Tehdy jsme proti tomu byli bezmocní

Často jsme ani nechápali, co se děje a nevěděli, jak jinak

by se k nám rodiče mohli chovat,

naše dětská „duše“ pouze cítila bolest

Možná se později narodil sourozenec,

ke kterému se už rodiče chovali jinak

anebo jsme začali občas trávit čas naproti u sousedů,

kde jsme měli kamaráda

a najednou jsme měli srovnání,

jak taky může vztah vypadat

V tom případě se v nás navíc usadí i pocit křivdy

A pocit křivdy je jedna z největších brzd,

která nám brání být aktivní a snažit se pracovat na sobě,

vnímat partnerův strach či jakékoliv polehčující okolnosti,

překonávat překážky ve vztahu

A ty jsou všude – v každém vztahu musí,

přinejmenším občas, vzniknout psychické nepohodlí

Ukřivděný člověk by si ale nejraději sedl a řekl:

Já už jsem trpěl dost, teď se musí snažit ti ostatní

a především ty, muži (ženo)

A když si takhle sednou oba...

...

Ta bolest je naše

Očekávání bolesti si s sebou neseme z dětství,

stejně jako naději, že se jednou objeví ideální partner

Dítě má v sobě spoustu protichůdných myšlenek,

které přes pubertu a mladou dospělost

nenápadně dosplývají až do středního věku,

... kdy často naděje s konečnou platností vyschne

a zbude jen očekávání bolesti

...

Je potřeba prokousat se tou hromadou protichůdností

v nás

Vzdorem, trucem, ublížeností, falešnou silou

Mnoho z nás už ví, že ta bolest je vždy naše,

ale síla oněch starých pocitů zaslepuje, ohlušuje

a my sklouzáváme k projekcím na partnera

a také k agresi, schoulení se, rezignaci, pasivitě

...

I „ztracený“ vztah, který dostagnoval

do konzistence popela

se může obnovit a přerodit

Ale jen tehdy, pokud se přerodíme my sami,

kousek po kousku

Teprve až vlastními silami

zajistíme sami sobě

pocity přijetí, naplnění a bezpečí,

můžeme je nabídnout i druhému

Zahoďte vzdor, sebelítost, odpor, nenávist

O druhého tady vůbec nejde,

jde jen a jen o vás

Všechno ve svém životě jste si vyrobili sami

Dostaňte se postupně do stavu,

kdy se cítíte dobře na světě

a přinejmenším polovina vašeho vztahu

stagnovat nebude

Pak se můžete rozhodnout,

jestli půjdete dál životem

spolu

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz