Zasloužím si lásku
Jsou páry, které vězí ve zdánlivě neřešitelné situaci
Ochladli vůči sobě už dávno
Jeden k druhému cítí nechuť
anebo maximálně přátelství – slovo „přátelství“
však vyslovují v tomto kontextu tak, že pochopíte,
že jde o něco zcela podřadného a nedostatečného
...
Tito lidé za sebou často mají dětství s rodiči,
jejichž kapacita pro vřelou lásku byla
z různých důvodů omezená
(sami byli ze studeného odchovu, měli manželské problémy,
vleklou nemocí si vynucovali pozornost partnera,
pořídili si mnoho dětí a nezvládali dělit pozornost,... )
a dítě se necítilo dostatečně milované
Rodič, hlavně máma, ač nebyla zlá, mu připadala mechanická,
její úsměvy umělé, její pohlazení jen naoko
Dítě bylo zklamané a možná v něm dokonce rostla touha
po jiné, dokonalé mámě – a tato touha se vždy v dospělosti
překlopí do touhy po ideálním partnerovi
...
Tento člověk si v sobě nese pocit, že život by byl promarněn,
neměl by smysl, život by ho minul... kdyby nikdy neměl prožít
to, co mu bylo v dětství odepřeno
Chce, aby mu partner projevoval vřelý zájem a nadšení,
nejen na samém začátku vztahu, ale stále, navždy
Chce, aby byl partner oddanou, milující mámou,
která dává vše a pro kterou je dítě smyslem života
Chce si s partnerem stále „žmoulat ruce“, vrkat,
cítit to sladko, které zaplavuje, chce nezištnou péči,
nekonečnou toleranci smísenou s kapkou vášnivého majetnictví
Protože jsou ale jeho senzory zaměřeny spíše
na zachytávání subtilních signálů, že ho máma nemá ráda,
je robotická a dělá věci jen protože se to má
... začne tyto atributy záhy přisuzovat i svému partnerovi
a prostoupí ho trpké zklamání
...
Následkem toho ochladne, zlobí se, trucuje
Nespokojeně nebo pohrdavě vyslovované slovo „přátelství“
tu zastupuje dětské obsahy, jako například
... nemilovaný
... nejmíň milovaný ze sourozenců
... nemá ze mně radost
... nechce mě
... jsem jen do počtu
Nakonec už nechce přijímat žádné projevy náklonnosti,
protože jsou nedostačující, není to ta láska, po které touží
A kdyby tyto projevy přijal, neznamenalo by to snad,
že uzavřel dohodu, že přijímá, co je
a vzdává se toho, po čem touží?
O to, po čem touží, si ale říct nemůže, protože by tím
opět vše znehodnotil – mechanická matka ho taky
chvíli hladila po hlavě, když si za ní přišel...
Ale pokud si i nakrásně občas tento člověk partnerovi
o něco řekne, vyvře z něj u toho obvykle všechna zloba
a křivda a zaražený partner nemá zrovna nejlepší podmínky
pro vroucí a nadšenou odezvu, která se od něj žádá
...
Je těžké, tak těžké vzdát se snu o ideálním partnerovi
Je to něco, co tohoto člověka léta drželo nad vodou
Něco, co mělo odčinit všechny křivdy a utrpení
Ráj, ve kterém spočinu jako na cukrkandlové fotografii
Dokonce i poté, kdy člověk nastoupí cestu zrání,
začne si spoustu věcí uvědomovat,
chovat se dospěleji, tvořit svůj život,
vnímat i perspektivu partnera, dovolí si vděčnost atd.,
stejně i tehdy ještě sem tam upadá do pocitů zmaru,
obrovské závrati a smutku z představy,
„že by to už nikdy neměl zažít“
„že už nezažije tu intenzitu“
„že tohle, tahle průměrná realita, je všechno“
...
Většinou musí přijít hodně euforických vzestupů
a tvrdých pádů,
aby si uvědomil, že ten pocit intenzity „venku“
trvale nevytvoří
A že on sám je nejmíň z poloviny zodpovědný za to,
jak jeho vztahy vypadají
A pak teprve může oplakat své dětství a
s pokorou začít s partnerem od začátku,
S pochopením, že plně pro sebe je tu jen on sám
Že dostávat od druhého není právo, ale dar
A že dárky nejraději dáváme lidem, kteří jsou čitelní,
víme, co jim udělá radost
a zároveň od nás nic neočekávají
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz