Velký učitel Tobík
V dětství jsme se naučili,
že rozrušení nebo negativním emocím našich rodičů
kráčí v patách křik, mrazivé mlčení, výslech, trest
I proto nesneseme pohled na negativní emoce druhého
Na zamračení nebo výbuch druhého reagujeme
stažením, obhajováním se, útokem, pláčem...
Na smutek a slzy, zejména svého partnera a dětí,
reagujeme snahou uklidnit je,
přesvědčit, že nemají proč být smutní,
někdy také zlostí, že nám svým smutkem
působí špatné pocity
Nechceme cítit špatné emoce
a nechceme se ani dívat na „negativní“ emoce
...
Emoce jsou fyziologickým projevem těla
a každá z nich má velmi specifickou funkci
Hněv – vytvoření hranic před narušením zvenčí
Vina – strážce hranic před narušením zevnitř porušením vlastních hodnot
Strach – intuice, posiluje soustředěnost a instinkty, nutné k obraně
Zmatek – signalizuje odpojení od strachu a intuice, ochrana před jednáním
Smutek – uvědomění, že něco končí
a tak dále
Bez kontaktu se svými emocemi jsme slepí, hluší,
dezorientovaní
Nemůžeme činit ani ta nejmenší rozhodnutí
Navíc, z nauky o traumatech víme,
že zadržené, neodžité, emoce
jsou nevybuchlé miny zavrtané do tkání našeho těla
A ti, kdo prošli například regresí nebo somatic experiencing
vědí, jak se tělo i po padesáti letech od zadržení emoce
umí znovu roztřást, dusit se, mrznout... dokud
se proces prožití emoce vlastním tempem nedokončí
...
Na svých kurzech velmi propaguji a učím
nenásilnou komunikaci podle Marshalla Rosenberga
Žádné zastavování nebo válcování emoce druhého
Umožněte druhému odžít si svou emoci,
podpořte ho, dejte mu najevo, že může
a snažte se ho pochopit
Vidím, že jsi naštvaný... že tě to rozčílilo...
Jsi smutný, moc smutný...
Nepotřebujete se obhajovat, útočit, přesvědčovat,
buďte tam v té chvíli pro druhého
Pokud mu umožníte kontakt s emocí,
projde jí rychle a očistně
a zruší se momentální napojení na starší trauma,
pokud bylo příčinou emoce
Člověk se pak přeladí zpátky do dospělého módu,
do současného okamžiku,
a je schopen vnímat situaci uvolněněji,
být smířlivější, znovu se usmívat
Dokud ovšem sami nemáme jistotu v sobě,
dostatečně pevné hranice,
dokud s sebou vláčíme chronický strach nebo pocit viny,
je pro nás nesmírně těžké
emoce druhého přijímat
...
Tuhle u nás byl Tobík, osmiletý klučík z rodiny,
kde s emocemi umějí zacházet
A ačkoliv se s manželem a dětmi s různými situacemi a emocemi
vyrovnáváme, oproti stavu před lety, přímo ukázkově,
Tobík má klid, nadhled a zájem o druhého
prostě v krvi
Hráli si v pokojíčku
a mladšímu synkovi se stala nějaká křivda (je nejmladší z party)
a ještě se k tomu bolestivě bouchnul do nohy
- výsledkem byl pláč a úprk směr maminka...
Tu se mu ale postavil do cesty Tobík
(který byl de facto spolupachatelem křivdy a mohl by
být v pokušení jeho pláč negovat)
a chytnul malého za ruku:
„Bolí tě to, viď?“ (starostlivý, ale klidný hlas)
„Booolííí, uáá, smrk...“ (zvrácená hlava, moc nevnímá)
„No jo, bouchnul ses... ukaž, kde tě to bolí (se zájmem se sklání k noze)
„Uáá...“
„Spadnul jsi nebo ses o něco bouchnul?“
„Spa..aa..dnul...“
„A na co? Ukaž mi to.“
„Na tohle...“ (ukazuje a dostává se zpátky do přítomnosti)
„No jo, aha, a tady pod kolenem, jo?“ (sahá mu pod koleno, ale nerozebírá, jaká to asi musela být ďaha, nevytváří příběh)
„Jo.“ (dívá se a vypadá, že je rád, že se o něj někdo zajímá)
„Uklouznul jsi?“
„Jo.“ (odpovídá, docela věcně)
„A teda tady, jo?“
„Jo.“
„A ještě tě to bolí?“
Malý nakloní hlavu a zkoumá to.
„Ne.“ (říká, jasným, zvonivým hláskem a všechen náboj je pryč)
„No vidíš, tak pojď...“ (říká Tobík povzbudivě, bere ho za ruku a zapojuje do hry)
...
Až se na vás někdo příště rozzlobí
anebo se vám někdo rozpláče
a vás to bude ohrožovat nebo obtěžovat,
myslete na Tobíka
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz