Strach z blízkosti
Proč mě sám od sebe nevezmeš za ruku?
Kolem pasu?
Proč mě nepolíbíš?
Proč mi nikdy neřekneš, že mě máš rád?
Proč uhýbáš pohledem?
Proč se vyhýbáš blízkosti? Proč ji obracíš ve vtip?
...
Já to nedělám
Neumím to
Je mi to nepříjemné
Pořád něco máš
A proč si myslíš, že pro tebe dělám ... to a to?
To je nic?
...
Jsou rodiny, kde se city nepěstují,
protože na ně nebyla kapacita
Prarodiče možná pocházeli z chudých poměrů,
bojovalo se o holé přežití,
příliš mnoho dětí, předčasná úmrtí,
únava, přetížení, obavy
- dřelo se - tdn tdn - jako když vlak jede a jede,
spočinutí a city byly luxus
A jejich děti, naši rodiče,
stále, setrvačně, jedou po stejné koleji
...
Jsou rodiny, kde se city nepěstují,
protože se našim předkům stala křivda
Rodiče je neměli rádi
anebo preferovali jiného sourozence,
byli na ně tvrdí, kritičtí, týrali je,
někoho provdali,
někdo nemohl na školu
Pocit křivdy působí pocit,
že jsem sám nedostal dost,
to, na co jsem měl právo
Nepřeje štědrosti, působí tvrdost
Tvrdost plodí strach
Odmítnutí plodí rezignaci
Srdce se uzavírají
...
Ten, kdo byl znovu a znovu odmítnut
už se znovu o kontakt nepokouší
Proč by si nabíhal na další citový
„kopanec do žeber“?
Takový člověk už city nejen neprojevuje,
může si jejich projevy u jiných i ošklivit,
dokonce mít nepříjemné pocity,
je-li sám jejich příjemcem
Blízkost je pro něj buď úplně neznámá
nebo těsně sousedí s (třeba otcovým) týráním
Anebo je nebezpečná prostě proto,
že může být kdykoliv odejmuta
- tak jako ji jednu chvíli dali a potom
na dlouho nebo na vždy odejmuli rodiče
(stále znovu vídám případy dětí
odložených na výchovu k prarodičům,
děti oddělené od ostatních sourozenců
a poslané na internát, zatímco rodina
odjíždí do zahraničí,
děti, které přišly o otce a potom i o matku,
která se přimkla k novému manželovi,
který dítě nesnášel a podobně)
...
Člověk, kterého maminka nelíbala,
nehladila, nešeptala slůvka,
nehleděla s úsměvem dlouze do očí,
to prostě neumí, nezná to
Člověk, jehož maminka byla proměnlivá,
nespolehlivá a působila mu
dlouhá období agónie odejmutím pozornosti
nebo jejím přesunutím jinam,
už nevěří a nechce se znovu
vystavit bolesti
Vzít druhého za ruku
mu může způsobit trýznivá muka obav,
že druhý ruku odtáhne anebo
že ji sice neodtáhne, ale že jeho dotyk
jen strpí, že mu nepůsobí radost
Bojí se oddat, věřit, být zranitelný
...
Umožnit takovému člověku, aby začal věřit,
je jako vykřesat důvěru v pejskovi z útulku
- jen asi tak 100x těžší
Lidská mysl je komplikovaná, vynalézavá,
ultra nedůvěřivá
Tento člověk často potřebuje jaksi vůbec
do hloubky pochopit to, co nikdy neznal
anebo dávno vytěsnil
- účel dotyků, blízkosti, smysl toho všeho
Pochopit, že pod provozní hladinou života,
pod prací, péčí
a organizačním nebo společenským rozhovorem,
může být i jemnější rovina spolubytí
- jemný úsměv beze slov, sdílení tepla a tepu
Potřebuje se naučit uvolnit natolik, aby měl požitek
ze spočinutí v objetí, procítěného pohledu
A pak to všechno teprve může začít zkoušet
...
Bude se u toho hodně bát,
cukat dopředu a dozadu,
zařadí rychlost a pak zase zpátečku
Může vyvažovat chvilky citu
neobvyklou hrubostí, lhostejností
... ale přesto jít pomalu stále dopředu
...
Pro druhého je to zkouška trpělivosti,
víry, odvahy
Je potřeba spousta motivace
(ať už je založená zdravě na pochopení
nebo nezdravě položená v závislosti),
aby to partner takového člověka vydržel
Ale viděla jsem pár takových proměn
- u psů i lidí -
a být svědkem pomalého zrození jemnosti,
dívat se do očí plných bolesti, strachu,
ale už i vlastní křehkosti a zranitelnosti,
kterou vám někdo dává všanc,
je stejně nádherné a zavazující,
jako dívat se do nevinných očí
novorozeného dítěte
Přeji vám hodně síly a odvahy
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz