Méněcennost a nemilovatelnost

Nedávno jsem potkala překrásnou ženu

- tvář anděla, tělo bohyně

a duši stisknutou na zrníčko máku

Plachá, vytrácející se, vyděšená

suverénní skvělostí všech ostatních,

zatímco ona je...

zbytek věty rozechvívá její sklopené řasy

...

Tak se cítí děti necitlivých rodičů,

rodičů nešťastných, ukřivděných anebo úzkostných,

a proto sekýrujících za každou drobnost

Rodičů přetížených (vlastními bolestmi)

a tím pádem netrpělivých

- Radši to udělám sama, ty motovidlo

Někdy k tomu přistoupí i mámina neschopnost

milovat dítě

anebo upřednostňování sourozence

Takový člověk se pak cítí

- nemilovatelný,

rodiče přece mají vždy pravdu

V dospělosti pak nevěří, že je hoden lásky

a projevy pozornosti vnímá nervózně

Něco mu našeptává, že se mu daný člověk

věnuje ze slušnosti nebo povinnosti

a, tak či tak, kdyby dotyčný věděl,

jaký je doopravdy,

tak se od něj odvrátí

...

Pokud se v přítomnosti jiných lidí

cítíte jako motovidlo,

méně chytří, méně schopní, nemožní,

je dobré si uvědomit, že je poměrně málo lidí,

kteří prošli osvícenou výchovou

Většina lidí, i když na to nevypadají,

má v sobě stejný pocit jako vy,

nejistotu, kterou se pokoušejí skrýt

Ti velmi suverénní mívají své pocity

zatlačeny hodně hluboko

a energii nevědomky čerpají

z dávného vzdoru vůči rodičům

A, konečně, ti ze zdravé rodiny,

vás budou schopni ocenit a povzbudit,

ať jste jakýkoliv

...

A pokud se zkrátka, jaksi neurčitě,

cítíte špatní, bezcenní, nemilovatelní,

nezbývá vám, než si stále dokola zvědomovat,

že obraz sama sebe si vytváříme

pohledem do zrcadla, které nám kdysi dávno

nastavili rodiče

Pokud nemáte sami sebe rádi,

podívejte se svým dospělým pohledem

na svou mámu (případně i tátu,

pokud byl dominantní)

A pak na své babičky a dědečky

Jak měli rádi oni sami sebe,

jak se cítili požehnaní životem

Podívejte se na celou tu řadu

křivých zrcadel táhnoucí se kamsi do dálky

a pinkající své obskurní obrázky

z generace na generaci

Kdybyste vyrůstali v rodině spokojených

rodičů odvedle,

byli byste pravděpodobně hodně jiní

Všechno je to jen hra obrazů a odlesků,

ne sama vaše podstata

...

Neopatrujte si odkaz vašeho

rodinného panoptika

tak doslovně

Odvažte se do něj šlápnout,

přenastavit své zrcadlo

Brát to tak, že jste se narodili právě teď

A i ve chvílích, kdy se budete cítit

špatně, méněcenní až k mrákotám,

řekněte si: Je to jen divadlo, iluze

Rozhoduju se nevěřit tomu, jak se cítím

a věřit jen v to nejlepší

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square