Méněcennost a nemilovatelnost
Nedávno jsem potkala překrásnou ženu
- tvář anděla, tělo bohyně
a duši stisknutou na zrníčko máku
Plachá, vytrácející se, vyděšená
suverénní skvělostí všech ostatních,
zatímco ona je...
zbytek věty rozechvívá její sklopené řasy
...
Tak se cítí děti necitlivých rodičů,
rodičů nešťastných, ukřivděných anebo úzkostných,
a proto sekýrujících za každou drobnost
Rodičů přetížených (vlastními bolestmi)
a tím pádem netrpělivých
- Radši to udělám sama, ty motovidlo
Někdy k tomu přistoupí i mámina neschopnost
milovat dítě
anebo upřednostňování sourozence
Takový člověk se pak cítí
- nemilovatelný,
rodiče přece mají vždy pravdu
V dospělosti pak nevěří, že je hoden lásky
a projevy pozornosti vnímá nervózně
Něco mu našeptává, že se mu daný člověk
věnuje ze slušnosti nebo povinnosti
a, tak či tak, kdyby dotyčný věděl,
jaký je doopravdy,
tak se od něj odvrátí
...
Pokud se v přítomnosti jiných lidí
cítíte jako motovidlo,
méně chytří, méně schopní, nemožní,
je dobré si uvědomit, že je poměrně málo lidí,
kteří prošli osvícenou výchovou
Většina lidí, i když na to nevypadají,
má v sobě stejný pocit jako vy,
nejistotu, kterou se pokoušejí skrýt
Ti velmi suverénní mívají své pocity
zatlačeny hodně hluboko
a energii nevědomky čerpají
z dávného vzdoru vůči rodičům
A, konečně, ti ze zdravé rodiny,
vás budou schopni ocenit a povzbudit,
ať jste jakýkoliv
...
A pokud se zkrátka, jaksi neurčitě,
cítíte špatní, bezcenní, nemilovatelní,
nezbývá vám, než si stále dokola zvědomovat,
že obraz sama sebe si vytváříme
pohledem do zrcadla, které nám kdysi dávno
nastavili rodiče
Pokud nemáte sami sebe rádi,
podívejte se svým dospělým pohledem
na svou mámu (případně i tátu,
pokud byl dominantní)
A pak na své babičky a dědečky
Jak měli rádi oni sami sebe,
jak se cítili požehnaní životem
Podívejte se na celou tu řadu
křivých zrcadel táhnoucí se kamsi do dálky
a pinkající své obskurní obrázky
z generace na generaci
Kdybyste vyrůstali v rodině spokojených
rodičů odvedle,
byli byste pravděpodobně hodně jiní
Všechno je to jen hra obrazů a odlesků,
ne sama vaše podstata
...
Neopatrujte si odkaz vašeho
rodinného panoptika
tak doslovně
Odvažte se do něj šlápnout,
přenastavit své zrcadlo
Brát to tak, že jste se narodili právě teď
A i ve chvílích, kdy se budete cítit
špatně, méněcenní až k mrákotám,
řekněte si: Je to jen divadlo, iluze
Rozhoduju se nevěřit tomu, jak se cítím
a věřit jen v to nejlepší
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz