Nic nepotřebuji

30/09/2017

Mnoho lidí považuje za ctnost, že od partnera

skoro nic nechtějí, nic nepožadují

Teoreticky to vypadá dobře, ale má to jednu vadu

Tito lidé jsou většinou plní neuspokojených potřeb,

které si sami uspokojit neumějí

Touží po pozornosti, pohlazení, ocenění

Často (aspoň ze začátku) mlčky dělají, co partnerovi na očích vidí,

aby se jim dostalo toho, co jim tak chybí

Takhle to ostatně dělají už od dětství

Jiní lidé zase už od dětství nevěří, že pohlazení získají

a snaží se nic nepotřebovat... zahořkle, ale hladce, fungovat

...

První skupina lidí (stále toužících)

tudíž dělá jen to, za co tiše čeká uspokojení od druhého

Druhá skupina lidí (kteří už touhu pohřbili)

dělá zkrátka to, co se má, co je „správné“

Oba tábory se však svého hluboko uloženého

pocitu neuspokojení tímto způsobem nezbaví

Partner totiž většinou nedělá to, co si toužící tak toužebně přejí,

ani to, co si „netoužící“ toužebně přeje tak hluboko,

že o tom už ani sám neví

A tak si repertoár svých aktivit

obě skupiny lidí doplňují činnostmi, jejichž jediným cílem je

na neuspokojení zapomenout nebo ho něčím přelepit

(různé závislosti, zahlcení prací, studiem, informacemi, zábavou...)

Nic z těchto náhražek, dokonce ani ty „bohulibé“,

však nejsou přímou odpovědí na uspokojení

jejich skutečných potřeb,

proto nemohou trvale uspokojovat

Vždy se nakonec po čase objeví pachuť, kocovina, prázdnota

...

NIC NECHTÍT NENÍ DOBRÁ STRATEGIE

Dokonce není udržitelná ani na povrchové rovině,

alespoň pro toužící typy

Jde vždy ruku v ruce s občasným výbuchem,

kdy naopak sršíte požadavky a odsouzením partnera,

případně s útěkem a sycením se jinde

... někde, kde vám jde vznášení požadavků snadněji,

než v hlavním vztahu, který příliš sugeruje

váš původní vztah s mámou

...

Pocit uspokojení ze života,

určité tělesné naplněnosti, pocitové a citové naplněnosti,

vzrušení z možností, které mi dává mé tělo a existence,

však potřebuji mít sám o sobě, bez přičinění partnera

(byť by to přičinění mělo spočívat v jeho pozornosti,

sledování mých aktivit a tichém ocenění – i to je dětský návyk)

Pokud schopnost dosahovat pocitu naplnění sám nemám

(kvůli traumatům a omylům ve výchově),

jsem do značné míry závislý na svém partnerovi,

do kterého si „toužící“, chtě nechtě, fixuje představu o naplnění,

kterého se mu kdysi nedostalo

...

Spíš než na naplňování partnerových potřeb výměnou za odměnu

se ale potřebujeme partnerovi odhalit, říci mu o své prázdnotě

a požádat ho o pomoc s naším objevováním sebe sama

Říct si jednak o to, co potřebuji napřímo

(občasné pohlazení, „ucho“...)

a zároveň se s ním domluvit, že mě bude láskyplně vracet

k sobě samému

Jemně mi připomínat, ať se zamyslím, procítím,

co bych chtěl v dané chvíli opravdu dělat,

co by mi udělalo radost, co potřebuji

Bude mně povzbuzovat ke zkoušení nových věcí,

k objevování svého těla, preferencí,

k získávání široké palety interakcí se světem

Tuto fázi vývoje jsem totiž kdysi,

kvůli deficitům v původní rodině, přeskočil

...

Pokud si ani neuvědomím, co skutečně potřebuji,

co můžu pro sebe udělat sám a co pro mně může

(pokud mne vyslyší) udělat partner,

pak mě nebaví a obtěžuje sex, vztah, práce, život...

Neznám se a tak nevím, co by mně bavilo při milování

anebo nemám odvahu to říct

Nevím, jaká práce by mně bavila

nebo si od ní a od života troufnu chtít jen málo,

nevysochám si je postupně podle svých přání

...

Nebuďte jen prodlouženou rukou partnera,

předjímáním jeho tužeb a pohybů

výměnou za hypotetickou odměnu, že vás

partner obejme a zastaví traumatický třas

osamělého dítě uvnitř vaší psychiky

Hledejte své pohyby, své vlastní pocity, uspokojení

Slunce na kůži, jemné vrnění vaší páteře při svižné chůzi,

propojení se smysluplnými činnostmi, do nichž můžete

vložit své barvy, své tvořivé síly

Propojení s širším okruhem lidí

v příjemné, něžné nebo veselé, vzájemnosti

...

Je to skoro jako naučit se psát levou rukou

a ještě pozpátku

Nebude to hned

Ale všechno začíná přesměrováním pozornosti

od druhého k sobě,

což je vždy zároveň přesměrováním Z BEZMOCI

= Dělám, abys možná pro mně něco udělal, když tě to napadne,

do určité ZÓNY MOŽNOSTI

= S pokorou prosím, abys pro mně něco udělal, když budeš chtít,

až do dospělé zóny REALIZACE MOŽNOSTÍ

= Dělám pro sebe i pro tebe to, co chci a dělám rád

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv