Všichni jsou v pohodě, jen já nemožný
Když byste žili na pustém ostrově a jediným vaším společníkem
by byl míč, kterému jste nakreslili obličej,
byli byste asi v podobné situaci jako rodič
bez vlastního naplňujícího života,
bez kvalitního partnerského vztahu a bez přátel,
který veškeré své touhy, ambice, smutky a touhy
realizuje na svém dítěti
Pokud byste zároveň měli ze života na ostrově strach
a cítili byste se frustrovaní ze svých neumělých pokusů
zařídit si dostatečně pohodlný a dobrý život
(dobrý životní pocit),
byli byste jako rodič, který v sebe nevěří,
nedůvěřuje světu a je frustrovaný svým životem
...
Jak už to bývá, tyto pocity nemáme rádi
a vesele je externalizujeme, na kohokoliv se namane
Přisuzujeme je lidem kolem sebe
a vlastní, bezmocné, dítě je vždy po ruce
...
Znám lidi, kteří žili se svou matkou samoživitelkou
Lidi, kteří žili v bytě jen s maminkou a babičkou
(a měli zakázáno stýkat se s otcem)
Lidi, kteří žili s nešťastným, prchlivým otcem
Ale taky lidi z „úplných“ rodin,
kde byl jeden z rodičů vymizelý, na útěku
(do práce, filatelie, v křesle za novinami, po konferencích...)
anebo byli duševně vymizelí, vyprázdnění oba
... a své frustrace z neschopnosti vzájemného kontaktu
si vybíjeli zvýšenou pozorností zaměřenou na dítě
...
Dítě pak vyrůstá v prostředí, kde je sice centrem zájmu,
ale je to zájem negativní
Rodiče na něj projikují všechny své obavy a frustrace,
sledují každý jeho krok,
sekýrují, varují, opravují... a často taky omezují
volný pohyb dítěte a kontakt s kamarády
Své dítě se snaží izolovat a mít je
jen sami pro sebe
...
Dny tohoto dítěte pak vypadají jako ve sci-fi filmu,
kde vás stále sleduje nějaký neviditelný Velký bratr
a stále upravuje vaše prostředí a hatí jakékoliv snahy
někam jít, něco udělat podle sebe, uvolnit se
S tím rozdílem, že v rodině tohoto dítěte
to není neviditelný bratr,
ale většinou máma, táta, babi, děda nebo všichni
Nepříjemné a matoucí je, že na sebe navzájem
dospělí takoví nejsou – většinou si buď netroufnou
anebo už dávno reálný kontakt mezi sebou omezili
Pokud je navíc dítě jedináček
anebo má o hodně staršího sourozence,
který je už mimo dosah rodičovské kurately,
anebo mladšího sourozence, který je z nějakého důvodu
milován a podporován
(na děti je uplatňován dvojí metr),
naše dítě zákonitě dojde k závěru, že s ním
- jen s ním -
je něco hodně špatně
...
Na kurzech pak sedí člověk
(nebo se nemotorně pohybuje)
a říká tichým hlasem
(nebo rozrušeným hlasem plným studu)
- Vy VŠICHNI sdílíte tak hluboké věci
a já jsem tak povrchní, neumím to
Anebo po cvičení
– VŠEM vám to tak jde,
jen já jsem úplně nemožný
...
Důvod, proč se tak cítíme, je tak planý
Je to smutné, tak zbytečné
... a přesto je mezi tímto člověkem
a jeho vnímáním sebe sama jako plnohodnotné bytosti
(která je, v tom nejlepším slova smyslu, stejná jako ostatní),
hotová propast
...
Dá hodně práce přesvědčit takového člověka,
že nemusí svůj život jen přečkat v ústraní a nezaclánět
Že to všechno bylo jedno velké nedorozumění
- že ne on, ale jeho rodiče byli úzkostní
a neschopní plnohodnotného života
Překonat jeho základní nedůvěru v sebe
Když se to podaří, začnou se dít zázraky
Zrodí se člověk
plný vděčnosti za prosté radosti života
a okouzlení jeho možnostmi
A také prodchnutý pochopením
a neufňukaným soucitem k lidem, kteří si ještě nevěří,
kteří ještě žijí v prázdném pokoji,
kde odkudsi dutě zaznívají rodičovské hlasy
...
Takoví lidé,
podobni všem, kteří prošli peklem zatracení
a vynořili se z něj moudřejší, vědoucí,
můžou do mnoha dalších dlaní
předat světlo naděje
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz