Osmnáctiletá cesta za stříbrnou rolničkou
V posledních týdnech jako by se úplně zvedl
jakýsi závoj zapomnění, který dosud zahaloval
fragmenty mého vlastního porodu
Přestože už dlouho tuto problematiku studuji
a objevuji u sebe i druhých,
teprve teď vidím celý obraz toho,
jak početí, průběh porodu a doba po porodu
zcela zásadním způsobem formují naši duši
a vytvářejí první a nejsilnější programy
pro celý náš další život
Programy o to silnější, že si nic z toho dávného dění
na vědomé rovině nepamatujeme
...
V uplynulých týdnech jsem při různých procesech,
které pravidelně provádím doma
i ve spolupráci se svou kolegyní a terapeutkou,
postupně a v naprostém detailu,
prožila okamžiky svého početí,
cestu porodním kanálem,
moment opuštění matčina těla,
první minuty a dny po porodu
...
Z respektu ke své mamince nebudu líčit vše
Dovolím si jen říci, že mé početí
bylo nečekané a vyvolalo v ní sérii pocitů,
o kterých jsem dříve netušila
...
Zbytek těhotenství jsem prožila poklidně
a když přišel můj čas narodit se,
cítila jsem jen radostné vzrušení
Cesta porodním kanálem nebyla děsivá
Naopak, otáčela jsem se vstříc svému osudu
zcela klidně a s postupně vzrůstající slastí
Vše mi připadalo přirozené a vnímala jsem
svou sílu a kompetentnost
V okamžiku, kdy jsem vyklouzla ven,
byly mé pocity možná podobné pocitům
zkušeného parašutisty, když s radostí
pohlédne slunci a větru do tváře a skočí
...
Možná díky tomu, že vše kolem porodu
proběhlo v pořádku,
vnímala jsem i to, co přišlo bezprostředně po něm
zcela klidně
Ruch kolem, světla, mytí, poponášení...
mi připadaly jako další fáze toho procesu
Všechno, co jsem při porodu prožila
bylo přece nové, a tak i tyto další nové děje,
jsem prostě přijímala jako něco,
co mě vede dál...
... k nějakému finále
K něčemu, k čemu celá tato cesta směřuje
...
Ale to finále bohužel nepřišlo
...
Mé stupňující se vzrušení
- asi evoluční očekávání, že každou chvíli
už skončím v mámině náruči –
posupně vyhasínalo
Celý ten krásně rozběhnutý proces se zastavil
... já přestala být v jeho středu,
nepřišel žádný kulminační bod
... žádný vrchol... nebylo mi dáno pochopit,
kde je střed tohoto nového světa...
kam se mám navázat, ukotvit... kam patřím
Celá ta radostná bublina splaskla
a já jsem zůstala, roztěkaná, dezorientovaná
a postupně už zoufalá, KDESI
Bez spojení
...
Následoval celý den, který byl v mém vnímání
jako věčnost, jako věčný útrpný koloběh,
ke kterému jsem odsouzena
Přicházely ke mně postavy (zdravotní sestry)
a lhostejně, bez onoho radostného vzrušení,
se mě dotýkaly, aniž by se mnou navázaly spojení
Toužila jsem se dozvědět, která z těch bytostí
je ta pravá, ta ONA
- prožívala jsem naději za nadějí,
která vždy znovu pohasla
Některé z těch bytostí se mnou dokonce
na chvíli krátký kontakt navázaly,
ale ve mně už převládnul pocit
nekompetentnosti
Pocit, že nikdy nedokážu rozpoznat,
která je ta pravá, neměla jsem k tomu klíč
(nenechali mě po porodu navázat s mámou „bond“)
...
Nakonec jsem se své horečnaté obsese
zjistit, která je ta pravá,
úplně vzdala
Vyhasla jsem
A ve chvíli, kdy mě konečně k mámě donesli,
neměla jsem už schopnost se na ni navázat...
...
A takto jsem se cítila celý život
Podobně jako moji klienti, jsem se těch 18 let,
které na sobě pracuji,
pokoušela navázat spojení
V uplynulých letech se mi začalo dařit,
ale v určitých chvílích jsem si,
- i díky vysoké míře sebereflexe, ke které jsem došla -
stále uvědomovala tu zástěnu, závoj,
něco, co se mi v okamžicích spojení nebo skoro spojení
staví do cesty
...
Poslední měsíce vše akcelerovalo,
až jsem došla do bodu, kdy se vše propojilo
Prožitek mého početí a porodu
a uvědomění, kolik programů jsem si
v okamžiku příchodu na svět vytvořila
Tolik přesvědčení, která pak utvářela můj život
připomínající jízdu na kolotoči,
který stále jemně kopíruje tvar
prastaré matrice
Témata zlosti, zrady, nechtěnosti,
ale i víra ve zlepšení, uklidnění,
pocity vlastní síly a kompetence,
euforie, stoupání k vrcholu... a potom prázdno,
roztříštěnost, neukotvenost, zoufalství,
přesvědčení, že nedokážu poznat,
kdo je ta pravá bytost pro mně, kam patřím
... odpojení
...
Díky cestě, kterou jsem ve své terapeutické práci
s druhými i se sebou už ušla,
se mi tentokrát podařilo všechny pocity nejen prožít,
ale i transformovat
Vystoupit ze zacyklení
Ukotvit se a vědět, že mám schopnost poznat,
kdo je tu pro mně
a navázat spojení s druhou bytostí
A pak, jako zázrakem, navázat spojení
sama se sebou
Ukotvit se tak, že žádný ruch kolem,
- ani příliš mnoho rukou,
a dokonce ani situace, kdy tu není žádná ruka,
žádný člověk pro mně -
že ani to už nemůže rozpojit to vlákno spojení
se sebou samou
...
Dokud se celý film našeho zrození nespojí,
dokud pracujeme jen
tu s jednou, tu s druhou a zase jinou
paměťovou stopou, se střípky,
neznáme celý příběh, jeho dynamiku,
lekce a potenciální rozuzlení
A nemůžeme ani plně pochopit
svůj aktuální život, který žijeme
a proč ho tak žijeme
...
Proto neztrácejte naději,
pokud už dlouho rozplétáte
nitky svého příběhu
Pokud už dlouho, pod vedením terapeutů
pláčete, odpouštíte, přepisujete
Každý z těch střípků vás vede blíž
S každým vhledem se osvobozujete
a postupujete o milimetr (někdy kilometr)
k dalšímu vhledu
S každou znovu prožitou emocí
uvolňujete napětí a pronikáte hloub do sebe
S každým odpuštěním sílíte... k tomu,
abyste mohli vstoupit do hlubiny času
a propojit se s bezmocí, ale i čistotou
a nekonečným potenciálem
v duši plodu a nově narozeného dítěte
...
Pokračujte dál, propojte svůj příběh
Na konci čeká uvolnění,
oddanost sobě samému,
jemný zvuk stříbrné rolničky
- hlas vaší duše
a čirá radost z bytí
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz