Role

06/11/2017

Dokud žijeme nevědomě, tedy samospádem

v kolejích vymletých do zemské kůry naší mysli,

přehráváme světu frašku

hemžící se postavami našeho dětství

Chováme se podle vzorců, které jsme nasáli od svých předků

S jedním člověkem se chováme jako máma,

s jiným jako táta, děda, babička

- podle toho, co nám dané okolnosti připomenou

...

Je-li naše srdce plné prázdnoty či strachu

snažíme se ve vztazích prostě maximalizovat zisky

Získat od partnera nějaký prospěch a něco jiného obětovat

- protože už ve vztahu našich rodičů šlo o zisky a ztráty,

o hledání, jak se doplnit u druhého

Můžeme třeba chtít materiální zajištění a

(a obětujeme naši nezávislost)

A jindy zase chceme pocit síly, dobrý pocit ze sebe

(a vybereme si někoho závislého, kdo nás tolik nepodporuje)

...

Zvolíme si tedy například muže typu svého otce, který nás

materiálně, společensky nebo inspiračně pozvedne

... ale náš autopilot začne okamžitě hledat

(ve starém rodinném vzorkovníku),

kde si vedle takového muže vlastně stojím

A najde tam mou matku,

kterou otec podceňoval či jí dokonce pohrdal

A já se budu cítit slabá, měkká a budu trpět

...

Časem začnu tolik toužit po dobrém pocitu ze sebe,

že si obleču „svetr“ svého otce

a najdu si partnera, kterého budu táhnout dopředu já

Budu mít určitý pocit kompetence, možná i moci,

ale pomalu začnu partnera podceňovat,

možná jím i pohrdat,

přesně jako táta podceňoval mámu

Ochladnu a ztvrdnu

...

Žijeme ve světě definic, hranic, interpretací

našich rodičů a jejich vztahu,

který jsme často vnímali jako boj o moc

Naučili jsme se, že někdo je vždy dobrý a někdo špatný

Že někdo je silný a někdo slabý

Silný si vynucuje, ale taky chrání

a slabší manipuluje, onemocní nebo uteče, ale taky cítí

Neznáme možnost být celistvý,

stále jen počítáme, vyvažujeme, získáváme a obětujeme

...

Je to opravdu fraška

Všechny ty snahy o maximalizaci zisků

Žijeme na půdě reálií starých

dvacet, třicet, čtyřicet let

Líbáme se, hádáme, bojíme,

rozhodujeme denní záležitosti

obklopení poloprůsvitnými obrazy

mámy, táty, sourozenců, dědy a babičky,

jejich dramaty

...

Zastavit ten počítač ve své hlavě,

který neustále vyhodnocuje,

kde si v tom boji o život stojím,

je tak těžké

Jen cítit, co chci udělat, co se mi chce

Vnímat, že v něčem jsem závislejší

a v něčem zase nezávislejší,

ale nic z toho nevyvozovat

Nepasovat sebe ani partnera

do postav svého dětství

...

Bez rolí, pevně daných skupin vlastností,

o kterých si naše mysl myslí,

že neodmyslitelně patří k sobě

- bez dávných rodičovských vzorů -

je naše realita zprvu nejasná,

bez daností, kontur, tak znejisťující

Už nejsme pevní,

ale ani slabí (pevně ukotvení v slabosti)

Je to spíš jako bychom vůbec nebyli

Tak chutná počátek rozpadu

starých struktur

Mysl těká a nemůže se už ničeho zachytit,

někdy se může rozmlžit i zrak

Názory odplynou, cítíme se prázdní

...

Zbavte se pevnosti

Nikoho neodsuzujte, ale ani nezbožňujte

Nic nepředjímejte,

jen prociťujte a konejte...

A pak znovu vnímejte, co přišlo,

v realitě i uvnitř

To je počátek skutečného žití

...

Zbavte se modelu, ve kterém si skrz druhého

zajišťujete prospěch nebo

dobrý pocit ze sebe

Nehleďte na zisk,

kvůli kterému byste museli hrát role

Jediné o co jde, je navázat spojení

sám se sebou,

i když se to na začátku může zdát

třeba i nevýhodné

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz 

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv