V každém člověku vidím někoho, koho miluji

24/03/2018

 

Začínala jsem jako klasický traumatizovaný tvor,

plný strachu ze své nedokonalosti a z ponížení

Každý člověk, kterého jsem potkala, u mně prošel

- podobně jako ve slavné scéně z filmu Terminátor -

skenem až na kost:

V čem by pro mně mohl být tento člověk

potenciálně nebezpečný?

Přijímá mě nebo nepřijímá?

Je bezpečný nebo z něj mám strach?

Je příliš krásný, sebevědomý, skvělý, než aby

se se mnou zahazoval?

Nebo je ještě, byť těsně, v mém dosahu?

Je kdesi hluboko pode mnou, takže jím

můžu opovrhovat (abych se po předchozích

dvou kategoriích lidí cítila lépe?

Je stejný jako já a tudíž pro mně nezajímavý?

...

Prověřování

Jištění se

Soutěžení

Zbožňování

či pohrdání

...

Hlavním kritériem vždy bylo bezpečí,

pocitové bezpečí, můj sebeobraz

Ujištění, že jsem dobrá,

že nejsem trapná, divná, jiná

Kolik z nás to zná!

...

A stejně jako mně, i vás vaši rodiče a prarodiče

milovali, a přesto

- v záchvěvech únavy, zoufalství,

hořkosti, zlhostejnění či apatie -

vysílali paprsky, které nám dlouhé roky

do mozku vyrývaly hypnotická slova:

Jenom mi přiděláváš práci

Obtěžuješ

Jsi jako tvůj otec/matka

Trápíš mě

Jsi prostě hrozný

...

Každý z našich blízkých na nás zanechal

svůj otisk – pozitivní i negativní programy

Nejde o to je sčítat a vyvozovat závěry

o charakteru táty a mámy,

jde o to pochopit, že naše programy

stojí na vodě, že většinou nebylo

úmyslem rodičů nás odstrčit, zranit, ponížit,

že se to stalo jen nedopatřením v důsledku

jejich nedostatku energie a automatických programů,

které překryly jejich dobrý záměr

...

Lidský mozek, stejně jako mozek všech živých tvorů,

je primárně nastaven na vnímání nebezpečí

Proto máme tendenci v každém člověku

vidět především rysy rodičů, které pro nás byly

ohrožující

Dalo by se říci, že, dokud svá zranění nemáme zpracována

v každém člověku vidíme především

„někoho, koho jsme se báli nebo ho nenáviděli“

A vedle toho stojí dětská touha po ideálním rodiči,

takže alespoň u jednoho člověka z davu

uděláme výjimku,

chceme ho za partnera a idealizujeme si ho

Po vyčpění líbánek se ale vrátíme

do svého krizového módu a i v našem drahém

začneme vidět lidi, kterých jsme se báli

nebo je nenáviděli

...

Jak jsem se postupně začala ze svých zranění

uzdravovat, všimla jsem si, že se s lidmi

víc propojuju, že mám kolem sebe víc lidí, které mám

upřímně ráda a cítím se s nimi v bezpečí

A tahle skupinka „věrných“ se začala pomalu

zvětšovat

Byli to lidi z kurzů, výcviků, lidi z klubu spisovatelů,

prostě lidé se stejnými zraněními nebo zájmy

Pak se ale začali přidávat sousedi, rodiče kamarádů

mých dětí, neznámí lidé, se kterými jsem sdílela

stůl v přeplněné kavárně

A já jsem si uvědomila, že už jsem překonala

ten pradávný návyk vidět v každém nebezpečí

...

Najednou mi každý člověk něčím připomněl

někoho ze skupiny mých věrných

Tahle moje novodobá rodina se totiž

tolik rozrostla, že prakticky každý člověk na ulici

mi buď vizuálně nebo chováním připomněl

někoho, koho mám ráda

...

Tento stav trvá, prohlubuje se a dokonce

už mizí ona mezifáze, oslí můstek, hledání pojítka

s něčím známým a bezpečným

Stále více se mezi lidmi cítím prostě dobře

Ony náhlé záchvěvy chladu a nezájmu

(převlečený strach a nejistota)

prakticky vymizely a v kontaktu s lidmi

většinou cítím zájem a vřelost

...

Je to krásný proces, cesta, kterou musíme projít,

abychom se stali plně člověkem

My lidé se navzájem potřebujeme

I když naše cesta jeden k druhému

vede přes samostatnost a nezávislost,

na konci si stejně chceme stát po boku

Dávat teplo svých očí a dlaní,

cítit spojení s druhým člověkem,

patřit mezi lidi dobré vůle

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv