"Už to chci mít všechno pročištěné"

Jedna z nejčastějších vět, kterou

při své práci slýchám, je:

„Už bych to chtěl mít všechno pročištěné“

Nic takového ale není možné

...

Myslíme si, že existuje místo v budoucnosti,

takový bod na lineární ose,

kde se něco velmi změní a my se uklidníme

a konečně budeme odolní vůči

dotírajícímu světu a emocím

...

Co ve skutečnosti vidím, je, že

témat a emočních spouštěčů je v nás tolik,

kolik bylo denních a nočních situací

s rodiči, prarodiči, učiteli, kamarády...

Jsou v nás uloženy v jakémsi depozitáři

a vyskakují ven v závislosti

na aktuálních spouštěčích

a taky v závislosti na své síle

Když jsme vystaveni podnětu,

který v nás vyvolává obrovské otřesy,

máme tendenci potlačit vnímání

paralelních slabších otřesů

Jakmile velké drama odezní

(například hrozící odchod partnera),

začínám zaznamenávat i slabší podněty

(nechal talíř se zbytky na stole)

...

Když bych si vypůjčila přirovnání

k Richterově stupnici,

pociťujeme většinou jen zemětřesení

o určité síle, protože nemáme kapacitu na to,

zabývat se všemi podněty, a tak prioritizujeme

Odhalená partnerská nevěra by mohla být,

dejme tomu, na sedmém stupni RS,

zatímco různé drobné situace na stupni dva

- to když se nám třeba lehce zadrhne klíč v zámku

(a připomene jakési zadrhnutí plánu z minula)

anebo se můj pohled setká s pohledem ženy/muže

(a vyvolá asociaci možného nepřijetí)

To jsou ony drobné zádrže dechu a zatuhnutí,

kterých si v letu života prakticky ani nevšímáme,

až do doby, než se nám na tento úkol uvolní

trochu dodatečné psychické kapacity

...

Každý nechtěný psychický vzorec v nás

- to jsou ty založené na strachu a studu -

má mnoho rovin

Onen základní princip, který kdysi vznikl

v souvislosti

s tátovou brutalitou, máminým chladem,

tátovou slabostí, máminou slabostí,

tátovou nedostupností, máminou necitlivostí

a podobně,

jsme v průběhu života prožili znovu a znovu

v mnoha drobně se lišících situacích

Každý takový program jakoby se obalil

nevábným diamantem o mnoha ploškách

Jakmile si „vyčistíte“ například pohled

na dávnou situaci, kdy vás máma odmítá

a uvědomíte si, že vás milovala,

vyskočí na vás v reálném životě podnět,

který vás vrátí do jiné situace, kdy vás odmítla

a ještě ponížila (samozřejmě to udělala

nechtěně či prakticky v bezvědomí)

...

V té chvíli se vám může zdát, že

veškerá práce, kterou jste dosud udělali,

je k ničemu, ale není to tak

Prostě jen pronikáte hlouběji do

mnohovrstevnatých dětských prožitků

...

Bohužel máme zjednodušený pohled

na fungování psychiky a tyto nové hloubky

nevítáme, ale děsíme se jich

Je to proto, že máme zároveň většinou

návyk na pocity bezmoci, beznaděje,

nekonečnosti utrpení

Jsme zvyklí trpět a zoufat si nad tím,

často s určitou dávkou dramatizace

I ona tendence dramatizovat má své kořeny

a při pohledu na dospělé, se kterými

jste žili v dětství, snadno rozpoznáte

čí emoční návyk to je

...

Klíčem k psychické vyrovnanosti je:

VĚDĚNÍ – trvalá práce na zvědomění programů

a pochopení principů mezigeneračního přenosu

POCHOPENÍ – že viník neexistuje, že

mezigenerační přenos přesvědčení, postojů a emocí

prostě funguje mechanicky, podle svých zákonitostí

ROZHODNUTÍ – odpoutat se od návyku na negativitu

KAŽDODENNÍ PRÁCE – na vracení se do světla,

rozdmýchávání naděje, neživení negativního přemýšlení,

činy směřující k radosti a smyslu

...

Je v nás všechno,

za mnoho životů našich předků

a možná i našich vlastních

Za tisíce let fungování společnosti

s jejími radostmi, strastmi, strachy

Všechno se v nás mísí a vře

v jedné bezbřehé symfonii

náměsíčného orchestru

Které melodické linky

vyzvedneš na povrch,

je ale jen na tobě

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon