Něco se mi chce a něco chci
„Ale když ono je to tak těžké...“
říkáme, když čteme články pisálků,
kteří píšou o změně, o možnosti
rozhodnout se a změnit
své emoční a myšlenkové vzorce
...
Něco se nám chce a něco chceme
Pokud jsou ty věci v rozporu,
je tím, co se mi (samo od sebe) chce,
stará, automatická reakce,
kterou jsem si osvojil v dětství
Neuvěřitelně silně se mi chce
urazit se, hněvat, poplakat si,
odtáhnout se, vyčítat
A někdy dokonce opravdu
vědomě chci, aby to druhého mrzelo,
aby se zalekl, zastyděl, aby mu
beze mně bylo smutno
Pak se mi chce a zároveň chci
totéž
Chci se cítit jako chudák, chci
trestat, manipulovat, vybudit
u druhého jakousi reakci
...
Přijde ale chvíle, kdy si uvědomím,
že jediná cesta ke štěstí, je chtít
cítit se dobře sám o sobě,
bez otrocké závislosti na druhém,
na jeho emocích, myšlenkách a činech
A od té chvíle se to, co se mi chce
(autopilotní dětské hněvy, smutky,
trucy, nenávisti, odpory, útěky)
dostane do rozporu s tím,
co doopravdy chci
- být stabilní, zralý člověk, který
je partnerem svému vnitřnímu dítěti
Laskavou matkou i otcem, rodiči,
kteří láskou tiší bouře svého potomka
...
Začneme se ve vypjatých chvílích
obracet dovnitř a odlupovat
od psychické vrstvy, která je v agónii
tu tichou, pozorovatelskou
Už si i v této chvíli dokážeme pamatovat,
že to, co doopravdy chceme,
je klid a láska, která vychází zevnitř,
ne hroucení se (ano, i to se nám chce),
bouře nebo manipulace
...
Když SE MI NĚCO CHCE,
je to zprvu síla
- třeba podrbat si štípanec,
ulomit si z tabulky čokolády,
rozlítostnit se nad sebou...
Tak moc se chci podrbat,
tak moc chci zajíst neklid,
tak moc chci cítit, že jsem chudák,
ale už vím, že je to cesta do pekla
...
A když vím, co mi to působí,
když se naučím rozpoznávat situace,
které mi způsobují toto bažení, když už znám
i ony první signály, že se začínám propadat,
pak mohu promyslet strategii,
co v těchto chvílích dělat, vymyslet
pár modelových příkladů první pomoci
(samozřejmostí je, že vedle toho
pátrám a zpracovávám původní
zdrojové zážitky z dětství)
...
Chce se mi třeba rozkřičet na partnera
a místo toho si udělám pár kliků
jdu něco užitečného a příjemného udělat
nebo si zatančím na oblíbenou písničku
a nechám rozhovor na později
...
Anebo se nadechnu,
zapátrám v pocitech a zjistím, že se
zlobím na mámu nebo tátu, a tak
zlobnou větu, která se mi dere na jazyk
můžu vyslovit v duchu a dodat „tati“
„Nezajímáš se o mně, tati!“
(partner přišel domů později
a dítě ve mně reaguje přehnaně)
Můžu odejít stranou a dál
„s tátou mluvit“ a nechat ho i odpovídat
A najednou slyším, jak říká: Pracoval jsem, abys mohla studovat,
abys měla hezké šatičky, protože já
nikdy nic neměl. A taky jsem se bál
tvojí mámy. Tebe jsem miloval, princezno
Anebo: Bál jsem se kdysi svojí maminky
a jak jsi rostla, bál jsem se vlastně už
i tebe, protože jsi byla taky žena
...
A až se vám postupně začne dařit
překlenout ten kymácivý okamžik
na okraji propasti a s výdechem
opět dokročit do úlevy a pochopení,
začne se ve svatyni vaší psychiky
vytvářet nové nervové spojení,
nová pěšinka a později už silnice 1.třídy
a nakonec dálnice
Budete mít i v rozjitřených chvilkách
chuť, bude se vám chtít
(samo od sebe)
dál směřovat
k pochopení a lásce
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz