Něco se mi chce a něco chci

„Ale když ono je to tak těžké...“

říkáme, když čteme články pisálků,

kteří píšou o změně, o možnosti

rozhodnout se a změnit

své emoční a myšlenkové vzorce

...

Něco se nám chce a něco chceme

Pokud jsou ty věci v rozporu,

je tím, co se mi (samo od sebe) chce,

stará, automatická reakce,

kterou jsem si osvojil v dětství

Neuvěřitelně silně se mi chce

urazit se, hněvat, poplakat si,

odtáhnout se, vyčítat

A někdy dokonce opravdu

vědomě chci, aby to druhého mrzelo,

aby se zalekl, zastyděl, aby mu

beze mně bylo smutno

Pak se mi chce a zároveň chci

totéž

Chci se cítit jako chudák, chci

trestat, manipulovat, vybudit

u druhého jakousi reakci

...

Přijde ale chvíle, kdy si uvědomím,

že jediná cesta ke štěstí, je chtít

cítit se dobře sám o sobě,

bez otrocké závislosti na druhém,

na jeho emocích, myšlenkách a činech

A od té chvíle se to, co se mi chce

(autopilotní dětské hněvy, smutky,

trucy, nenávisti, odpory, útěky)

dostane do rozporu s tím,

co doopravdy chci

- být stabilní, zralý člověk, který

je partnerem svému vnitřnímu dítěti

Laskavou matkou i otcem, rodiči,

kteří láskou tiší bouře svého potomka

...

Začneme se ve vypjatých chvílích

obracet dovnitř a odlupovat

od psychické vrstvy, která je v agónii

tu tichou, pozorovatelskou

Už si i v této chvíli dokážeme pamatovat,

že to, co doopravdy chceme,

je klid a láska, která vychází zevnitř,

ne hroucení se (ano, i to se nám chce),

bouře nebo manipulace

...

Když SE MI NĚCO CHCE,

je to zprvu síla

- třeba podrbat si štípanec,

ulomit si z tabulky čokolády,

rozlítostnit se nad sebou...

Tak moc se chci podrbat,

tak moc chci zajíst neklid,

tak moc chci cítit, že jsem chudák,

ale už vím, že je to cesta do pekla

...

A když vím, co mi to působí,

když se naučím rozpoznávat situace,

které mi způsobují toto bažení, když už znám

i ony první signály, že se začínám propadat,

pak mohu promyslet strategii,

co v těchto chvílích dělat, vymyslet

pár modelových příkladů první pomoci

(samozřejmostí je, že vedle toho

pátrám a zpracovávám původní

zdrojové zážitky z dětství)

...

Chce se mi třeba rozkřičet na partnera

a místo toho si udělám pár kliků

jdu něco užitečného a příjemného udělat

nebo si zatančím na oblíbenou písničku

a nechám rozhovor na později

...

Anebo se nadechnu,

zapátrám v pocitech a zjistím, že se

zlobím na mámu nebo tátu, a tak

zlobnou větu, která se mi dere na jazyk

můžu vyslovit v duchu a dodat „tati“

„Nezajímáš se o mně, tati!“

(partner přišel domů později

a dítě ve mně reaguje přehnaně)

Můžu odejít stranou a dál

„s tátou mluvit“ a nechat ho i odpovídat

A najednou slyším, jak říká: Pracoval jsem, abys mohla studovat,

abys měla hezké šatičky, protože já

nikdy nic neměl. A taky jsem se bál

tvojí mámy. Tebe jsem miloval, princezno

Anebo: Bál jsem se kdysi svojí maminky

a jak jsi rostla, bál jsem se vlastně už

i tebe, protože jsi byla taky žena

...

A až se vám postupně začne dařit

překlenout ten kymácivý okamžik

na okraji propasti a s výdechem

opět dokročit do úlevy a pochopení,

začne se ve svatyni vaší psychiky

vytvářet nové nervové spojení,

nová pěšinka a později už silnice 1.třídy

a nakonec dálnice

Budete mít i v rozjitřených chvilkách

chuť, bude se vám chtít

(samo od sebe)

dál směřovat

k pochopení a lásce

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon